Protože ze svého osobního názoru, na rozdíl od jiných, nehodlám dělat dogma, předem si vás dovoluji upozornit, že kromě nesporných pravd, ověřených skutečností a názorů některých osobností, obsahuje tato práce i má vlastní stanoviska k  dané problematice, se kterými samozřejmě - tak jako se stanovisky ostatních citovaných personalit - nemusíte ať již částečně či zcela souhlasit. I z tohoto důvodu považuji pozdější výměnu názoru za vhodnou. Nedovedu totiž k problematice, která se (nejen) mě (ale i vás - aniž o tom povětšinou víte) bytostně dotýká, přistupovat jen jako k chladným faktům se kterými, když je tomu zapotřebí, seznámím své posluchače.

Domnívám se, že je dobré si na začátek udělat pořádek v pojmech. Rozhodně totiž nelze do jednoho významového pytle házet víru, náboženství i církev. Pojmy jsou to sami o sobě rozhodně rozdílné, ovšem jejich vzájemná provázanost je nesporná. Nebýt víry, nebylo by náboženství. Nebýt náboženství, v žádném případě by neexistovala církev.

Víra
Významová škála pojmu "víra" je velmi široká a přesto jednotlivě (konkrétně) nikterak diskutabilní. Od mínění, domněnky či názoru sahá až k  náboženskému vztahu, založenému na důvěře v transcendentní protějšek člověka nazývaný nejčastěji velmi abstraktním a nekonkrétním pojmem "bůh", pod kterým si jednotlivé náboženské skupiny - samozřejmě velmi nejednotně - představují svého "Pána". Obecně je víra vyjádřením postoje, jenž se vztahuje k  něčemu, co stojí mimo možnost aktuálního, nepochybného a plného ověření racionálními prostředky a přesto je považováno za pravdivé a skutečné. Víra je tedy vlastně oblast velké nejistoty, vynuceného spolehnutí se na neověřitelné. Bezpodmínečné a bezpředmětné přitakání objektu víry je ale současně prvkem jistoty, kterou poskytuje náboženství. Víru, která je založena v lidské emocionalitě, nelze však považovat za pouhý afekt, nýbrž za syntézu cítění, chtění, vůle poznávat a rozumět, nacházet orientaci a útočiště, za projev tzv. duchovních sil člověka.

Už Platon chápal víru jako opak vědění a vymezoval ji jako mínění (doxa). I přes to zůstávala spousta závažných otázek nezodpovězena. Je víra něco, co nikdy rozum nedostihne? Má být rozum vykázán do přiměřených mezí? Kdo bude mít právo toto vykazování provádět a jaké budou ty meze? Existuje vůbec víra bez poznání? A naopak, neohrožuje trvalé zpochybňování prostřednictvím racionálních požadavků víru v jejích základech? Já osobně se domnívám, že ne! Víra přece, pokud vůbec je, může být pravá jen a pouze tehdy, je-li otřásána neklidem pochyb a nevíry; pak totiž nemůže potlačovat víry jiné, ostatní. Věřit ovšem nemusí taky nikdo. Položme si proto důležitou otázku: Kdo je věřící? Je to člověk, který věří tvrzením, o jejichž pravdivosti se nemůže přesvědčit. Tvrzením, která se týkají věcí, jež nelze rozumově poznat a už vůbec ne pochopit nebo dokonce vysvětlit. Věří až do té míry, že uctívá i nepochopitelné úkazy či "božstva", že se podřídí zásadám, za něž je schopen položit život vlastní nebo cizí vzít. Náboženská víra byla ovšem po celá tisíciletí pro naprostou většinu lidí zcela samozřejmou záležitostí. Dnes – naštěstí - musí veškeré náboženské víry čelit stále novým, konkrétnějším a pro ně často nepohodlným i nebezpečným poznatkům vědy. I přesto je ještě dnes nemalá skupina lidí přesvědčena o vlastní slabosti a tudíž i o nezbytnosti nejen slepě věřit, ale i být někým veden. Tato manipulace s lidskými stády zajišťuje nejen obrovskou moc, ale v neposlední řadě i značné zisky, majitelům licencí na vládu nad těmito zaslepenci. Ale o tom až později.

Filosof Tomáš G. Masaryk řekl: "Pozor na slovo: víra! Psychologicky víra je soud a přesvědčení, že ten soud je správný; v tom smyslu je víra podstatnou činností rozumu, a není poznání bez víry. Běží noeticky o to, je-li naše věření vědecké, kritické, nebo zda místo správného pozorování věříme v to, co si přejeme; jde o to, věříme-li autoritě - nebo kritickému rozumu. I věda věří, ale zdůvodněně."

Náboženství
Slovo "náboženství" vzniklo s největší pravděpodobností z latinského slovesného pojmu "religare", značícího propojení. Propojení skutečného, reálného, viditelného světa se světem neviditelným, abstraktním, obývaným tajemnými silami, o jejichž přízeň je nutno dbát. Také ale i spojení lidí uvnitř nějaké skupiny tím, že jsou jim jejich vůdci nabídnuty dogmatické zákony a hodnoty, které budou všichni společně uznávat a kterým se všichni podrobí bez jakýchkoliv protestů či otázek. (Tady je krásně vidět ono úzké propojení víra – náboženství – církev). Náboženství spojuje lidi věřící ve "vyšší principy" a vytváří hierarchizované, třídní společnosti. Těmito vyššími principy mohou být víra v  tzv. "boha", ale také myšlenky či kulty dávných osobností nebo zestárlé a většinovou civilizací už odvržené a nepoužívané ideály. Tato pouta se však často měnila v okovy, to když mocní využili své vlády nad oněmi, již dříve zmíněnými, na slovo poslušnými zaslepenci a ve jménu nějakého "boha" nejen vládli ale i ničili, válčili a zabíjeli. Ovšem ale ve jménu "boha"! Ale o tom také později.

Nebýt však "boha", "bohů" případně nějakého "vyššího (božského) principu", nebylo by ani náboženství. Důležitým znakem náboženství je totiž nominalizace protějšku člověka v  tomto náboženském vztahu. Proto onen "bůh" a jemu podobní principové. Co však znamenají? Nadpřirozenou bytost, jež má nad člověkem moc a z  toho vyplývající zvláštní funkce a privilegia. Nebo je snad "bůh" personifikovanou či dokonce jedinou možnou odpovědí na otázku, kterou si člověk neustále klade, na otázku "Proč ?". Onen "bůh" byl a ještě i je způsobem jak vysvětlit něco nemilého, případně něco co sami nechceme nebo dokonce nedovedeme vysvětlil. Opravdu jednoduchou odpovědí je říci, že "bůh" tomu tak chtěl. Hlavně proto, že si lidé nedovedou racionálně vysvětlit řadu věcí, které je obklopují, stávají se tzv. "bohové" všemohoucími pány tohoto světa, jejichž přízeň si člověk může (resp. by si měl) získat různými skutky, jednáním, obřady a oběťmi. Špatně prý dopadne jen ten, kdo "mu"/"jim" nenadbíhá a nesnaží si z něj/nich udělat své spojence. Nebo je všechno jinak a "bůh" je ten, jehož nelze nazývat jménem ani pochopit. Je spíš otázkou než odpovědí…

Na to se filosofové pokoušejí nalézt odpověď už od prapočátku světa. Hypotéz existuje mnoho, stejně tak jako existuje mnoho náboženských skupin, stoupenců té které - jim vyhovující - filosofické ideje. Ale i o nich později - představení nejvýznamnějších náboženství tvoří druhou část této práce. Teď si vám dovolím přiblížit několik názorů na "bohy" a náboženství, jak je viděli starověcí i novodobí myslitelé.

Ovidius: "Napospas moci bohů jak hříčky jsou vydáni lidé, chvíle, jíž žijeme teď, stěží nám jistotu dá."
Vergilius: "V nic nemůžeme doufat, když bohové nechtějí tomu."
Seneca: "Za zády pyšných kráčí bůh jako vítěz."
Lucretius: "Ke kolika špatnostem dokázalo radit náboženství!"
T. G. Masaryk: "Podstatou náboženství je uznání existence boží, jistota, že Bůh jest, Bůh všemohoucí, stvořitel a ředitel všemstva. Náboženství je vírou, věřením, nepochybováním (…) Náboženská víra je autoritativní; autorita nejvyšší - božství - určuje náboženskou pravdu; uznává se proto autorita tradice a obecného konsensu. (…) Zázračnost je téměř ve všech náboženstvích velmi důležitý prvek. Božství je ohromně vyvýšeno nad člověka, je tvořící ředitel všemstva, může vykonat cokoliv; naděje a vděčnost jsou podstatným subjektivním prvkem každého náboženství. (…) Člověk – Bůh jsou dva póly lidského života a světa člověku daného."

Církev
Jak už bylo řečeno, nebýt náboženství, nebyla by ani církev - ta majitelka licencí na vládu nad zaslepenci. Slovo "církev" vzniklo z latinského pojmu "ecklesia" značící shromáždění. Toto označení, užívané k  vyjádření vzájemného sociálního vztahu věřících s více či méně hierarchickými rysy používali jako první křesťané, o nichž bude ještě řeč. V pozdějším teologickém pojmu značí pojem církev lid putující k bohu. Postupem času vysvětlení tohoto pojmu vykrystalizovalo až do podoby, kdy značí skupinu vyšších náboženských hodnostářů spolčených spolu z důvodů formulování pravidel hry - víry a náboženství vůbec, všeobecně platných pro ostatní věřící. Ovšem už velký náboženský myslitel Jan Hus tvrdil, že pravda je pro věřící jedině a pouze v Bibli a ať si kdo chce, hlásá co chce, i kdyby to byl papež a tvrdil něco jiného než stojí v Bibli, nevěřte mu! Lže! Věřící ať se řídí desaterem a ne nařízeními z mocenských choutek církevních hodnostářů povstávajícími.

Trochu teď předběhnu a soustředím se na katolickou církev. Vzhledem k tomu, že je prokazatelně nejvýznamnější – co do počtu ovládaných oveček (cca 900 miliónů), je i (potenciálně) nejnebezpečnější. Velice se obdivuji té drzosti, se kterou současná katolická církev prezentuje resp. obhajuje svou činnost; říká: "Naše církev nabízí své služby celé šíři společenského spektra tím, že hlásá určité morální zásady, určitý styl života." Už o morálnosti těch zásad a stylů by se dalo, myslím si, velmi úspěšně polemizovat. Domnívám se ale, a to je důležitější, že slovo "nabízí" je až moc velkým a do očí bijícím eufemismem, který by měl každého - vírou nezaslepeného - člověka minimálně pobouřit. Katolická církev se totiž už od nepaměti, od počátku své (dovolím si tvrdit zhoubné) existence snažila získat privilegované nebo - pro ni ještě lépe - výsostné postavení ve státě a ve světě vůbec a učinit tak své "morální zásady a určitý styl života" všesvětově platnou doktrínou. Církev své morální zásady nikdy lidem na Zemi "nenabízí", ale vnucuje jim je zprvu ohněm a železem, později inkvizičními tribunály, cenzurou idejí a tuhou kontrolou školství. Navíc pro to, aby se prosadila, zničila prostřednictvím svých "misionářů" většinu existujícího kulturního bohatství tohoto světa, které nemělo nic společného s Ukřižovaným. Nazvala ho pohanským a barbarským, tedy nekřesťanským a dokonce protikřesťanským, k zániku předurčeným; za všechny budu jmenovat ty nejvýznamnější – antiku a americké indiánské kultury (zejména Mayové, Aztéci a Inkové). Musím ovšem vzpomenout i kulturu českou, kterou nejvíce poničili jezuiti, služebníci to Kristovi. A ještě jeden příklad si neodpustím, tentokráte novodobý - výměnou za státní privilegia a toleranci katolická církev podpořila předválečný fašismus v Itálii a diktatury ve Španělsku a Portugalsku. Ale samozřejmě nejen to, kolik dalších válek se vedlo a vede kvůli mocenským roztržkám a chamtivosti církevních hodnostářů se dá jen těžko spočítat. Za všechny uvádím od 16. století trvající rozbroje v Irsku, válku v bývalé Jugoslávii a občanské války na blízkém Východě. Nemohu proto pochopit, jak tento aliberální styl prosazování se může někdo považovat za správný, případně ho jen tolerovat. A jelikož je katolická církev nepoučitelná - jakmile přestane být pronásledována, jakmile vyleze z katakomb na "světlo boží", na sliby se zapomíná, přijíždějí byrokraté z Říma, přebírají v církevní obci moc a boj o majetek, o výsadní postavení ve státě a o kontrolu idejí začíná na novo - mělo se proti ní zasahovat daleko razantněji a ne jí navracet majetky, které jí, byť neprávem zabavili jí původně podporovaní nacisté, kteří postupem času už vůbec nikoho nepotřebovali k  tomu, aby násilím ovládli tento svět…

Naštěstí je už i u nás součástí Ústavy Listina základních práv a svobod, která mimo jiné říká: "Stát je založen na demokratických hodnotách a nesmí se vázat ani na výlučnou ideologii, ani na náboženské vyznání. (…) Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnosti nebo etnické menšině, majetku rodu nebo jiného postavení. (…) Každý je způsobilý mít práva. (…) Svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání je zaručena. Každý má právo změnit své náboženství nebo víru anebo být bez náboženského vyznání. (…) Zákon stanoví podmínky vyučování náboženství na státních školách."

A co soudí o církvi Karel Havlíček Borovský, břitký to kritik poměrů v habsburských Čechách panujících? "Oj, raduj se, katolická chaso, máme boží krev a boží maso, - ještě boží střeva - potom na letnice bude dělat papež boží jitrnice./ Kalkulujíc velmi zdravě, svatá církev mitry vymyslila: totiž že má málo v hlavě, na hlavu si mnoho postavila./ Nový nápis, který bude roku 1848 vytesán nad posluchárnami teologické fakulty: Nehřeš ústy ani sluchem, blahoslavení jsou chudí duchem./ Českých knížek hubitelé lítí: plesnivina, moli, jezoviti./ Ateistou buď, toť víra jistá, pánbůh sám je také ateista./ Kacířům dal pánbůh vtip, svaté církvi břicho./ Kdyby byl již tenkrát řád jezovitský, nebyl by umřel Ježíš na kříži, byl by se utrápil nad vámi./ Proti gustu žádný disputát! - Jak se nám oškliví všechny národy lidožroutné. A sami zatím v kostele jíme tělo a krev boží!!! Katolíci./ Bůh náš otec, pro chování deset nám dal přikázání, ale církev, naše máť, zkrátila je v jedno: Plať!/ Hlavní pravidla proti kněžím jsou dvě: 1. Nic jim nedávat. 2. Nic jim nevěřit. - Pak je s nimi lehko."

Judaismus
Konečně jsem se dostal k  představování nejvýznamnějších světových náboženství. Začnu tím, které je starší než v našich krajích domácí křesťanství - to přijde na řadu jako druhé. Judaismus.

Dějiny židovského národa začínají přibližně před čtyřmi tisíci lety v Mezopotámském Uru, kde žily různé semitské národy, k nimž patřili i Izraelité, kteří žili víceméně kočovným životem. Jeden z Izraelitských kmenů, v čele s Abrahamem, však jednoho dne opustil Mezopotámii a usadil se ve vzdáleném Kenaánu, zemi zaslíbené, kterou mu ukázal sám bůh. Hlad je však zanedlouho vyhnal až do Egypta, úrodné to obilné oblasti, kde se ovšem nenasytní Izraelité postupem času dostali do otrockého postavení, které trvalo více jak čtyři staletí (1600 – 1200 přnl.). V důsledku této rasové segregace ze strany Egypťanů se Izraelité pevně vnitřně semkli a rozhodli se vrátit zpět do země bohem zaslíbené, Kenaánské. Zakladatelem skutečného judaismu, je Abrahamův potomek Mojžíš, který vysvobodil lid z otroctví egyptského cestou sinajskou pouští trvající čtyřicet let, vedoucí do znovunalezené země zaslíbené. Mojžíš obnovil Abrahamovu smlouvu s bohem, začal mu znovu s absolutní oddaností sloužit, a dal lidu Zákon, jehož obsah je shrnut do Desatera božích přikázání. Po příchodu do Kenaánu a po Mojžíšově smrti se vedlo izraelskému lidu dobře. Zemi spravovali králové, z nichž nejslavnější byli David a jeho syn Šalamoun.

Tak to by byla úvodní báchorka, teď dochází na reálná fakta. Židovská víra a tradice jsou zachyceny v literatuře, jejíž vznik sahá až do starověku a pokračuje ještě dnes. Z velké části je psána hebrejsky, ale také aramejsky (tj. jazykem, jímž se mluvilo v Palestině a Mezopotámii) a od středověku také arabsky. Bibli nebo též "psaný Zákon" tvoří dnes 39 knih; ty vznikly ze starších textů sepsaných v různých dobách autory, kteří zachytili do psané podoby učení, předávané zatím jen ústně. Tyto texty byly spojeny v definitivní soubor někdy v 1. století. Židovská Bible má tři části: Tóru neboli Pentateuch (tj. pět knih: Genesis, Exodus. Leviticus, Numeri a Deuteronomium), která končí kolem roku 1200 přnl. smrtí Mojžíšovou, tzv. Proroky a Spisy. Židé mají ovšem i "ústní Zákon", ten má dvě části – Mišnu a Gemaru.

Každodenní život Židů je spojen s plněním předepsaných povinností. Novorozené dítě dostane hebrejské jméno při slavnostní modlitbě v synagóze. Navíc, je-li to chlapec, je den po narození obřezán.Třicátý den života je vykoupený svým otcem, který předá rabínovi stříbrný peníz v upomínku na starý zvyk vykupovat prvorozené děti. Do náboženské obce vstupuje chlapec ve třinácti letech. Slavnostním obřadem je přijat za plnoprávného člena, na kterého se vztahují veškeré náboženské povinnosti - už může být započítán i do deseti mužů, počtu, který je nutný pro to, aby se v synagoze mohla konat bohoslužba. Nižší počet je nepřípustný. Sabat (den odpočinku) začíná v pátek po západu slunce a končí sobotní nocí. Je to svátek, kterým se připomíná, že bůh sedmého dne po stvoření světa odpočíval a že i v tom se mu má člověk podobat. Žid tento den nepracuje, nezažíhá ani nezháší oheň a světlo, nevaří, nešije, nepíše, nemanipuluje s penězi a nepoužívá dopravní prostředky. Všechny židovské pokrmy musí být obřadně čisté a připravené podle židovských rituálních předpisů. Zakazuje se jíst maso jiných zvířat než přežvýkavců sudokopytníků a jsou zakázány ryby, jež nemají šupiny a ploutve, jakož i zvířata zabitá jiným způsobem než podříznutím, jejichž krev se nenechala vytéci. Kontrolou zdraví zvířat je pověřen rabín. Na stole se také nesmí objevit současně pokrmy z masa s mléčnými výrobky. O velikonočních svátcích, které trvají osm dní, je zvykem jíst hořké byliny a nekvašený chléb, připomínající lidu nevolnictví egyptské a cestu pouští. Svátek světel Chanuka se koná v den zimního slunovratu a připomíná obnovení bohoslužeb v jeruzalémském chrámu roku 165 přnl.; po osm dní se zapaluje každý den nová svíce. Nový rok se slaví desetidenním pokáním, během něhož předstupují všichni v duchu před nebeský tribunál. Náboženská svatba může spojit jen dvě osoby vyznávající židovskou víru. Známý sedmiramenný svícen menora, jež je pro Židy kultovním předmětem velikého významu, je vyroben podle vzoru, který údajně vnuknul Mojžíšovi bůh. Nesmí se zapomenout ani na kipu, malou přiléhavou čepičku, kterou nosí Židé na hlavě na znamení oddanosti bohu. Dalšími nezbytnými proprietami v životě pravého Žida je "čtecí ručička", která umožňuje sledovat posvátný text, jehož se nelze ani zlehka dotknout rukou a také tefilin, malá kožená krabička obsahující biblické verše napsané na pergamenovém papíře, kterou si ve sváteční dny a sabat připínají dospělí muži k levé paži a na čelo.

Křesťanství
Tak máme za sebou jedno z nejstarších náboženství, judaismus. Můžeme proto pokračovat náboženstvím původem dalo by se říci spřízněným, v našich zeměpisných proporcích nejrozšířenějším - křesťanstvím a jeho nejvýznamnějšími pozdějšími modifikacemi.

Počátky křesťanství jsou spojeny s osobou Ježíše z Nazaretu, který se údajně narodil několik let před naším letopočtem. Říkám údajně, protože o jeho dětství a mládí neexistují žádné oficiální záznamy, stejně tak jako neexistují o jeho dospělosti. Vůbec celý život Nazaretův, je na úřední záznamy skoupý. Traduje se, že byl synem truhláře a že žil v malém městě Galileji. Ovšem ani toto není nikterak oficiálně doloženo. Jediné, co se - s  největší pravděpodobností (ovšem stoprocentní jistota tu není) - dá prohlásit za reálné je to, že žil. To je ale opravdu všechno; proto jeho následující životopis, berte jako věky zaběhlou rádoby skutečnost. Když mu bylo asi třicet začal kázat v severní oblasti Palestiny. Po pár měsících se kolem něj zformovala skupina souhlasících učedníků. Palestina byla tehdy pod nadvládou Říma, což vedlo ke konfliktům mezi těmi, kteří se s daným stavem věci smířili a těmi, kteří doufali v boží zásah, který jim přinese osvobození. Konflikt se navíc vyhrocoval ještě střetem přísně monoteistické židovské víry s římským mnohobožstvím. Svým současníkům se Ježíš jevil jako vůdčí osobnost nového hnutí, které se však svými rysy odlišovalo od všech dosavadních. Dovolával se totiž božského poslání, neopíral se - jako tehdejší klasičtí náboženští vůdcové - o výklady židovského Zákona, ale předkládal jménem boha, jehož nazýval svým otcem, výklad nový. Jeho popularita ještě vzrostla díky neobyčejnému charismatu a vnitřní síle, jíž celkem úspěšně působil na myšlení důvěřivých lidí kolem sebe. Čím více lidí ovládal, tím více musel čelit nepřátelství náboženských představitelů svého národa, kteří v něm nechtěli vidět žádného božího posla, a naopak ho obviňovali z reakčních protistátních činností. Po dvou letech jeho kazatelského působení byl vydán římským úřadům a jako pobuřovač odsouzen k ukřižování, běžné to smrti pro obyčejné kriminální živly - zloděje a podvodníky. (Velkým nepohodlným filosofům byl podáván jed). Ještě před vykonáním rozsudku prohlásil, že jako boží syn přišel na svět, aby člověka zbavil údělu hříšníka, proto nabízí svému otci, bohu, tuto nejvyšší oběť - přijímá smrt na kříži.

Tolik opět něco nedoložené historie na úvod. Ježíš po sobě nezanechal žádný písemný text. Křesťané jako slovo boží uznávali židovské texty – Knihy Mojžíšovy, Proroky a Spisy. Protože však v době těsně po Nazaretově exekuci ještě neexistoval konečný soubor biblických knih, podoba křesťanské bible se měnila. Konečnou podobu dostala až v roce 150, kdy byl ke Starému zákonu - který ovšem křesťané nechápou úzce judaisticky, ale snaží se v něm vidět předzvěst o díle Ježíšově - přidán Nový zákon, křesťanská literatura čítající čtyři rozsáhlé části. Evangelia, vzpomínky prvních svědků určená prvním církevním obcím, jsou čtyři; Evangelium podle Marka je nejstarší a nejkonkrétnější co do výpovědi o životě Kristově, Evangelia podle Matouše a Lukáše jsou napsaná pro potřeby věřících, přestoupivších z  židovské či jiné víry na křesťanskou, a Evangelium podle Jana, nejmladší spis, obsahuje hlubší křesťanské úvahy. Druhou částí jsou Skutky apoštolů, zdůrazňující otevřenost křesťanství pohanskému světu. Třetí část pak tvoří Epištoly, dopisy zaslané představiteli církevních obcí jejich křesťanským komunitám. Cílem bylo upevnit víru, uchránit své ovečky některých omylů a řešit "problémy křesťanského života". Poslední částí je Apokalypsa, tzv. Zjevení Janovo - spis líčící boje církve s mocnostmi zla, a ohlašující konečné vítězství božího království.

První etapu dějin křesťanství představuje činnost obce Nazaretových pohrobků v Jeruzalémě. Už v té době se ke Kristovým učedníkům začali přidávat věřící Židé. Byli za to ale označeni svými náboženskými představiteli za rouhače a dezertéry a jejich několikasetleté stíhání začalo (skončilo až roku 313). Rozptýlili se proto po celém Východu a v následujících desetiletích zakládali křesťanské obce všude tam, kam přišli. V těchto obcích se provozovaly hromadné modlitby a obřady se zpěvem v národních jazycích. Velké místní resp. národní církve se mezi sebou navzájem uznávaly a dokonce spolupracovaly. Až v 11. století římský biskup rozhodl o tom, že Řím převezme vládu nad všemi křesťanskými obcemi na světě a sjednotí tak moc církve, která rozdrobená nic nezmůže, ale sjednocená bude vládnout velikou silou. A tak, když většina křesťanů z východních církví s tímto rozhodnutím nesouhlasí a křesťané západní Evropy se tomuto rozhodnutí podřizují, dochází roku 1054 k církevnímu schizmatu - církve se od sebe formálně odlučují a vznikají západní "římští katolíci" a východní "ortodoxní katolíci". Bitva vzplála.

Katolicismus. Nejrozšířenější to forma křesťanství, odhaduje se cca 900 miliónů věřících na celém světě. Sídlo má v Římě, ve Vatikánu. Hlavou je papež, jeho poradci jsou kardinálové. Za místní církve odpovídají biskupové. Při obřadech se užívá to, co poskytuje příroda; voda, olivový olej, mouka, hroznové víno, oheň. Nejdůležitějším obřadem je křest, nesmazatelné znamení, dar ducha v němž je pro věřícího bůh zcela přítomen. Dalšími svátostmi, jež jsou hmatatelnými znameními duchovního působení, které zpřítomňují boha jsou biřmování, svátost manželská, kněžství, pokání, eucharistie a svátost pomazání nemocných. Všechny obřady, svátky a slavnosti mají něco připomínat, každá národní církev je má přizpůsobené podle charakteristického národního ducha.

Pravoslaví. Hlavou církve jsou patriarchové, nižší úroveň hierarchie tvoří metropolité a biskupové. Věřící se modlí doma i v kostele a to většinou ve stoje. Při obřadech zpívají, zapalují svíce, uklánějí se bohu a křižují se. Pravoslavná liturgie spočívá v modlitbě a čtení z Bible. Obsah evangelia je předáván způsobem, který působí na všechny lidské smysly - kromě vizuálních efektů (světla, barvy, roucha, ikony, atd.), se působí na sluch zpěvem (hudební nástroje jsou zapovězeny), na chuť rozdáváním požehnaného chleba a na čich vůní kadidla. Velikonoce jsou svátkem svátků. O velikonocích je totiž smrt sražena na kolena Kristovým zmrtvýchvstáním. Velikonocím předchází sedm týdnů půstu, zintenzivnění modliteb a odříkání. Pravoslavní se křtí ponořením do vody, jež symbolizuje smrt a znovuzrození. Hned po něm následuje biřmování. Kněz potírá tělo křtěného posvěceným olejem na znamení daru Ducha svatého.

Protestantismus. Tato odnož křesťanství vznikla uvnitř katolické církve v 16. století jako reakce na špatný ("zahnívající a nechutně páchnoucí") stav církve. Cílem této frakce bylo očistit římskou církev od všeho, co se odchyluje od evangelia. A pokud to nepůjde, vytvořit křesťanskou církev novou, čistou. To ovšem nebyla myšlenka nijak nová. Ale až po vlně křížových výprav organizovaných Římem, inkvizičních heretických a čarodějných tribunálech a dalších čistkách, po kupčení s odpustky a jiných nechutnostech, kdy si církev jen a jen posilovala svou privilegistickou moc ve světě, prožila velkou renesanci. Došlo na dávná slova Mistra Husa, že pravda je pro věřící jedině a pouze v Bibli a ať si kdo chce, hlásá co chce, i kdyby to byl papež a tvrdil něco jiného než Bible, nevěřte mu! Lže! Věřící ať se řídí desaterem a ne nařízeními z mocenských choutek církevních hodnostářů povstávajícími. Protestanti však na své oficiální uznání museli, ač měli nesporně pravdu (pokud už musí církev existovat, tak jen taková, která se řídí Kristovým učením), čekat až do roku 1787.

Tak to by bylo představení tří nejvýznamnějších názorových proudů novodobého křesťanství. Kromě nich samozřejmě ještě existují další, co do členské základny méně početné, družiny. Za zmínku stojí zejména Anglikáni, Metodisté a Baptisté.

A jelikož je křesťanství, jak už jsem řekl, náboženstvím, které je u nás jako doma - dovolím si ho, jako jediné - okomentovat. Novinář Ladislav P. Procházka napsal v roce 1924 - jako odpověď na otázku Lidových novin, proč není komunistou toto: "Hledím na komunismus jako na starý sen a velikou naději lidstva. První jeho hlasatel byl Kristus. Vše veliké, nové v  jeho učení, jeho diametrální rozdíl od učení Starého zákona, leží v rovnosti lidí, lásce ke všem bližním, učení o spásonosnosti chudoby. U nás se teď málo čte Bible; ale kdo ji - myslím Nový zákon - pozorně a bez předsudků a bez cizích výkladů přečte, dá mi za pravdu, že učení Kristovo je sociálně revoluční v nejmodernějším smyslu, s jedinou velikou výjimkou: nespočívalo totiž na kultu rozumu, ale na kultu srdce; bylo stavěno na učení o lásce. (…) První obce křesťanské byly komunistické. A zůstaly jimi, pokud křesťanství bylo v opozici. Idyla prvních křesťanských církví ovšem zmizela, když křesťanství zvítězilo a začalo vládnout; a tma trvala přes tisíc let, kdy se učilo a věřilo, že království boží dostaneme až po smrti tam nahoře, a zapomínalo se a skrývalo, že Kristus slíbil, že království boží přijde k nám na zem."

Ale abych použil i názor nečeský, sáhnul jsem po německém filosofovi Friedrichovi Nietzschem – velkém to kritikovi nejen křesťanů. Ve svém díle Antikrist – Přehodnocení všech hodnot, také píše: "Slabí a nezdařilí mají zhynout: první věta naší lásky k člověku. (…) Co je škodlivější než kterákoli neřest? - Účinná soustrast se všemi nezdařilými a slabými - křesťanství. (…) Křesťanství se dalo na stranu všeho slabého, nízkého, nezdařilého (…) Křesťanský pojem boha - bůh bohem nemocných, bůh duch - jest jedním z nejkoruptnějších pojmů boha, jichž bylo na zemi dosaženo (…) Bůh degenerovaný v odpor k pozemskému životu. (…) V křesťanství se dostávají do popředí instinkty podmaněných a potlačených, nejnižší stavy v něm hledají svou spásu. Křesťanské jest nenávidět vysokého ducha, hrdost, odvahu, svobodu; křesťanské jest nenávidět smysly, radosti smyslů a radost vůbec. (…) Křesťanství chce zvládnout i dravce, jeho prostředkem je učinit ho nemocným, oslabení je křesťanským receptem na civilizaci. (…) I Narazet nám svou smrtí dává recept jak žít: neklade odpor, nehájí svého práva, nečiní ani kroku, jež by ho odvrátil od toho nejhoršího, miluje i ty, kteří mu zlé činí, nechová hněvu, zlému neodporuje - miluje ho. (…) Víra v podobě imperativu, toť vetto proti vědě, in praxi - lež za každou cenu. Kněz zná jen jedno veliké nebezpečí: to je věda, zdravé ponětí o příčině a následku. (…) Křesťanství nás připravilo o sklizeň antické kultury i později o sklizeň kultury islámu… Křižáci později potírali něco, před čím by jim lépe slušelo klesnout v prach. (…) Křížové výpravy – vyšší pirátství, nic víc. (…) Tím jsem u konce a vynáším svůj ortel. Odsuzuji křesťanství, vznáším na křesťanskou církev nejstrašlivější všech obžalobu, jakou kdy který žalobce vzal do úst… Zovu křesťanství jedinou velikou kletbou, jedinou velikou nejvnitřnější zkažeností, jediným velikým instinktem pomsty, jemuž není prostředku dosti jedovatého, tajného, podzemního, dosti malého, zovu je jedinou nesmrtelnou poskvrnou lidstva…"

Připojím ještě jeden názor, názor umělce, názor Johna Lennona: “Křesťanství zajde. Zmizí, rozplyne se. Nepotřebuji o tom diskutovat. Mám pravdu a ta pravda se ukáže. Jsme teď mnohem populárnější než Ježíš. Nevím, co zajde dřív, jestli rock and roll nebo křesťanství. Ježíš byl dobrej, ale jeho následovníci byli moc zabedněný a obyčejnský. Byli to oni, kdo to překroutil a tím to pro mě naprosto zazdil.”

Islám
Islám je dalším významným světovým náboženstvím. V arabštině značí podřízení se boží vůli a její stoupenci se nazývají muslimové. Po judaismu a křesťanství je to třetí velké zjevené náboženství, jež bylo odhaleno proroku Muhammadovi roku 611, kdy ho ve spánku navštívil anděl Gabriel zahalený světelným mrakem, aby mu zvěstoval, že je Alláhovým prorokem. Od té doby dostával pravidelně formou zjevení božská poselství. Není božstva kromě Alláha a Muhammad je posel Alláhův - to je základní vyznání víry, jeho vyřčením se člověk stává muslimem. Muhammad prohlašoval, že každý člověk, bez rozdílu rasy a barvy pleti, si může za svou víru zvolit islám. V roce 622 byl ovšem Muhammad nucen opustit se svými věrnými Mekku a uchýlit se do Medíny vzdálené asi 350 km. Po příchodu do Medíny, vzniklo muslimské společenství věřících, které zahájilo novou epochu: nastal rok jedna islámského letopočtu. Muhammad zavedl v Medíně náboženské obřady a založil první mešitu, která se stala vzorem pro později budované velké mešity: ohrazené místo, dvůr lemovaný arkádovým ochozem a modlitebna umístěné tak, aby se věřící modlili směrem k Mekce. Po vnitřní konsistenci v Medíně vyhlásil Muhammad svatou válku nepřátelům Alláha a v roce 630 vstoupil vítězně do Mekky. Islám se pak začal úspěšně šířit dál.

Boží poselství předávané Prorokem bylo zachyceno jeho přáteli, kteří je přepisovali na lopatky velbloudů, na kůže zvířat a ploché kameny. Všechny tyto texty shromážděné okolo roku 650, tvoří Korán; obsahuje 114 kapitol a s výjimkou první z nich jsou za sebou řazeny podle důležitosti obsahu. Další Muhammadovy výroky, pronesené při různých příležitostech a vyprávění o jeho činech tvoří Sunnu. Z Koránu a Sunny vychází islámský zákon; islám je zároveň náboženstvím, právním a morálním systémem, životním stylem i kulturou. Arabština je posvátným jazykem všech muslimů na celém světě. Islám požaduje dodržování pěti základních povinností každého muslima. Tyto pilíře víry jsou: vyznání víry v jednoho boha, modlitba která musí být pronášena pětkrát denně (za úsvitu, v poledne, odpoledne, při západu slunce a večer) a při níž věřící musí stát čelem k Mekce, jíž předchází očistné omývání těla, půst během měsíce ramadánu, kdy od východu do západu slunce platí zákaz jídla, pití, kouření a sexu, pouť k Mekce, kterou každý muslim mající dostatek síly a prostředků, musí vykonat minimálně jednou za život a almužna, kterou dávají zámožní lidé chudým.

Pouť do Mekky, prvního svatého města islámu, kde se bude údajně konat poslední soud, a po ní pouť do Medíny a Jeruzaléma je silným okamžikem v životě muslima. Koná se 8. - 13. dne posledního měsíce roku muslimského kalendáře. Na místě se věřící zahalují do posvátného oděvu, skládajícího se ze dvou nesešívaných dílů bílé látky, stírající rozdíl mezi rasami a sociálním postavením poutníků. Z těch nejdůležitějších probíhajících obřadů je nutné vzpomenout obcházení, které spočívá v sedmerém obejití Ka´by, 15 metrů vysoké krychlové budovy, překryté černým suknem, na němž jsou zlatě vyšity verše z Koránu, a sedmeré přeběhnutí vzdálenosti mezi pahorky al-Marva a as-Safá. Vyvrcholením svaté pouti je pak zastávka na planině Arafatu, kde se provádí kamenování satana zakončené obětováním zvířat. Ve sváteční den jde každý muslim do mešity, neboť společná modlitba má velkou váhu a je předepsána na pátek, den Páně. Po vyslechnutí kázání se věřící modlí podle předepsaného obřadu; základní postoj při modlitbě je stání, které se střídá s úklonem horní poloviny těla a pokleknutím, při němž se věřící dotýká čelem země. Poté si věřící sedá na paty a opět se zvedá do vzpřímeného postoje. Po celou dobu odříkává verše Koránu a pěje chvalozpěvy na Alláha a dovolává se tak jeho ochrany a pomoci.

Všichni muslimové uctívají Korán a dodržují pět povinností. Po Prorokově smrti se však neshodli ve věci jeho následovnictví a nakonec se rozdělili na šíity a sunnity. Sunnitů je ovšem více jak 80 %. I islám tedy dopadl podobně jako křesťanství, rozdrobil se, i když hlavní myšlenka zůstala zachována.

Buddhismus
Buddhismus je posledním velkým náboženstvím, které bych vám rád představil. Samozřejmě, existuje ještě velká spousta dalších náboženství, ta ale nedosáhla tak velkého (územního a vlivového) rozvoje, aby se zařadila po bok náboženství zde představovaných. Proto vyjmenuji jen ta významnější – Hinduismus, Šintoismus, Konfucianismus, Taoismus a další. Závažnou otázkou jsou samozřejmě i náboženské sekty, jejichž počty sahají do tisíců; Církev Ježíše svatých posledních dnů, Církev adventistů sedmého dne, Svědci Jehovovi, Scientologové, Hare-Krišna ad., svou členskou základnou ovšem nepřesahují ani v nejmenším "malé církve" jako jsou třeba výše zmínění Anglikáni.

Ale zpět k buddhismu. Princ Siddhárta Gautama, syn knížete z roku Šákjů, se narodil roku 553 přnl. na hranicích dnešního Nepálu a Indie. Ve třiceti letech však opustil rodný knížecí dvůr v Kapilavastu a vydal se hledat pravdu, kterou nenacházel v učení hinduismu. Po několika letech asketického života a studia pod vedením moudrých učitelů zanechal dobrovolného hladovění a odříkání a rozhodl se setrvat v meditacích, dokud nepochopí příčiny utrpení a nedosáhne tak vnitřního probuzení. Po nějaké době měl zjevení - osvícení. Stal se probuzeným, osvíceným, stal se Buddhou. Od tohoto okamžiku putoval zemí a neúnavně hlásal nové učení. Období dešťů trávíval v klášterech, které postupem času přijímaly jeho učení. Zemřel v osmdesáti letech a jeho tělo bylo zpopelněno. I Buddhovi žáci hledali nejvyšší pravdu, odmítali materiální statky a živili se jen z almužny. Pravdy, které Buddha objevil jsou čtyři: Život je bolest, utrpení, pomíjejícnost. Toto vše pramení z jediného zdroje, z touhy po štěstí a připoutanosti k životu. Odstraní-li se příčina, zruší se její důsledek; znamená to, že když se odstraní touha, nemá bolest své opodstatnění. Aby bylo možné potlačit touhu, je nutné vést čistý a nesobecký život. Tato poslední pravda je morálním ponaučením, jak dosáhnout konečného cíle, nirvány, stavu absolutní blaženosti, v němž nejsou strasti a jímž končí koloběh převtělování.

Buddhovo učení však není náboženstvím v pravém slova smyslu. Je to spíše filosofická myšlenka směřující k vnitřnímu osvobození, ne rámcově nepodobná stoicismu. Buddhova kázání byla sepsána jeho žáky kolem 2. století přnl., kdy vznikl i Buddhův životopis zpestřený legendárními prvky. V buddhismu vznikly dvě velké školy – theraváda, jíž jde spíše o pravidla mnišského života a proto ani nemá žádné božstvo a mahájána, která naopak zbožštila Buddhovu osobu, přejala většinu božstev z hinduismu a učinila z nich strážce Zákona. Všechny ale spojuje hluboká úcta k historické postavě Buddhy. Náboženské svátky a obřady se liší podle historických období, škol i jednotlivých krajů. Svátkem slaveným všemi buddhisty je ale památka Buddhova narození 8. dubna. Rovněž smrt Buddhy, která připadá na 15. července, je všeobecně rozšířeným svátkem. Slaví se památka všech zemřelých, zapalují se malá světla, která se pak pouštějí po vodách řek, aby provázela zemřelé na jejich cestě do ráje. Každý velký bódhisattva - tedy ten, který dosáhl nirvány, ale z lásky k lidem se vrátil na zem - je uctíván ve spojitosti s lokálními svátky a slavnostmi. Nad veškerými činnostmi bdí Buddha a božstva, která jsou s ním spojena.

Na závěr, ať už jste si o mých názorech a o mě samotném udělali jakýkoliv úsudek, bych chtěl ještě vyslovit pohnutku, která mě přiměla se o výše zpracovanou problematiku zajímat. Bylo to rozčarování ne z toho, že existují lidé, kteří nejsou schopni věřit sami v sebe, ve své znalosti a schopnosti a v ostatní reálné věci tohoto světa - to je jejich osobní problém - ale to, že vyjadřováním své potřeby být někým veden dávají obrovskou moc lidem a institucím, kterým jde jen o tu moc a nikoliv o to uspokojit náboženské potřeby svých oddaných, svých oveček. Tyto instituce, které jsem kdesi již přirovnal k mafiím, pak svou moc využívají pro prosazování mocenských privilegií a dalších - tomuto světu ne zrovna prospěšných - věcí. Ano, opět mluvím o církvi. Ta mi leží v žaludku!
To, co pravil had - ďábel v ráji, i já vám opakuji: odřekněte se Boha a budete sami bohové. (K. H. Borovský)

František Kovač

Vypracováno s využitím těchto materiálů:
K. H. Borovský - Stokrát plivni do moře
T. G. Masaryk - Moderní člověk a náboženství
K. Čapek - Hovory s T. G. Masarykem
F. Nietzsche - Antikrist
L. P. Procházka - Proč nejsem komunistou?
sborník Moudrosti starých Římanů