(Proti)Drogový zákon - problém především filosofický
1998

"Je neuvěřitelné, kolik je toho ještě nutno i v současné době a v naší společnosti objasnit ohledně marihuany široké veřejnosti. Skutečné zážitky z kouření této rostliny byly totiž zahaleny mlhou opovržlivých slov, vypouštěných zástupy falšovatelů, kteří nezískali žádnou osobní zkušenost, a přesto tvrdošíjně šíří informace o jejím užívání. A klíčem, paradoxním klíčem k řešení tohoto nesmyslného problému je právě fakt, že mysl ovlivněná marihuanou vždy přesunuje pozvolna pozornost od obvyklé povrchnosti, čistě slovního uvažování a opakovaně přejímaných ideologických interpretací zážitků k bezprostřednějšímu, pomalejšímu, poutavějšímu a příležitostně mikroskopicky detailnímu uvědomování vnímaných jevů během okamžiků nebo hodin pod jejím vlivem, následujících po vykouření. Ten, kdo se přizpůsobil neobvykle přirozenému zpomalení času a zkoumal tento nový prostor s přirozenou zvědavostí, uvádí, že stojí za to seznámit se s tuto užitečnou oblastí myšlenkového vědomí, s tímto tvůrčím zážitkem oproti hloupému množství odporných a zbytečných, ale zároveň obvyklých způsobů myšlení vycházejících ze základů jazykového světa. Pokud někdo sám po této zkušenosti netouží, žijeme ve svobodné zemi a nikdo není povinen zkoušet něco jenom proto, že se to líbí jiným. Na druhé straně můžeme požadovat stejný ohled a zdvořilost vůči citům těch, pro které takový zážitek nezůstal uzavřen za dveřmi Volby. (...) Nikdy jsem neměl příležitost vyjádřit svůj názor na tuto otázku bez přerušování a před rozsáhlejším publikem…takže se lidé chybně domnívají, že vyzývám ostatní, aby užívali drogy a byli narkomany."
Allen Ginsberg, The Great Marijuana Hoax (1965)

Očekávané vysvětlení hned na úvod
Problém veškerých (proti)drogových zákonů a vůbec látek souhrnně označovaných jako "drogy" není nikdy pouze trestně-právním, medicínským, politickým, sociálním, psychologickým, kulturním či jiným, striktně izolovaným, problémem. Je to problém, a o tom jsem přesvědčen a na tom trvám, především filosofický! Je to filosofický problém nejen proto, že filosofie je matkou všech věd, jež v sobě koncentruje všechny jejich roztříštěné jednotlivosti, ale především z toho důvodu, že pokaždé, když přijde řada a řeč na drogové otázky, bývá ohrožena nejenom individuální suverenita jednotlivce, ale i svoboda a demokracie jako celek. A právě proto, že jde v případě drogových záležitostí, podobně jako v případě legalizace partnerství homosexuálů nebo rasových a národnostních otázek, o ohrožení svébytného a opodstatněného alternativního názorového proudu, je nutno tyto otázky projednávat tak detailně, jak to umí jenom filosofie, tedy s maximální mírou odbornosti bez jakékoliv zaujatosti.

Hned na úvod je, domnívám se, nutné když ne vyřešit tak alespoň nakousnout jednu z nejpalčivějších a nejzásadnějších drogových otázek. Je vůbec možné uvažovat o legalizaci drog a pokud ano, jakých? Osobně se domnívám, že legalizaci veškerých stoprocentně přírodních drog je možné provést. Zcela opačný názor naproti tomu zaujímám ohledně otázky legalizace průmyslově-chemických drog. Rozhodně se nejedná o paradox. Jedním z mnoha důvodů je i to, že neexistuje na světě vyspělý národ nebo náboženská či kulturní skupina, která by při svých obřadech používala například heroin nebo jiné chemické sloučeniny; oproti tomu existuje spousta výše zmíněných skupin obyvatelstva, jenž při těchto příležitostech využívají psychotropních schopností rozličných přírodních produktů, počínaje kadidlem a konče konopím nebo jinými přírodními drogami. Navíc, pokud by legalizace přírodních drog proběhla celosvětově, nemuselo by už více docházet k trapnému střetu kultur, kdy například evropské zákony zakazují používat ty přírodní látky, jež jsou mimo toto teritorium běžně používané, ale i naopak. Pokud je někde zákaz kouření tabáku nebo pití alkoholu, je to stejně špatné, jako když je někde zakázáno kouřit konopí.

Vykreslení politické situace
Nejdříve stranicky rozpolcenou Poslaneckou sněmovnou a posléze i z personalit složeným Senátem Parlamentu České republiky byl přijat značně nedokonalý návrh novely (Proti)Drogového zákon. Nezbývalo tedy než doufat (poté, co páni senátoři opět dokázali zbytečnost existence komory "moudřejších a zkušenějších"), že prezident Havel ještě úplně nezapomněl na to, že on sám pochází z disentu, který se za svobodu, lidská práva, spravedlnost a demokracii tolik bral a že návrh zákona do Parlamentu vrátí k přepracování. My všichni, kteří jsme mu (ještě alespoň) v této otázce důvěřovali, jsme se naštěstí nepřepočítali. Václav Havel dokázal, že je ještě mužem - ochráncem demokracie - na svém místě a opravdu, byť na poslední chvíli, novelu zákona vrátil Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky k přepracování. Ta ovšem nebrala jeho výtky na vědomí a ihned smetla jeho veto ze stolu. Novela byla tedy s konečnou platností přijata, začíná platit od 1. ledna 1999. Konečně?

Novelou křížem krážem, tedy filosoficky – aneb Všechno souvisí se vším
Jedná se sice o zákon, který svým striktně represivním obsahem víceméně koresponduje s obdobnými právními normami platnými v Evropské unii, je ovšem nutno dodat, že tyto jsou ve zmíněných civilizovaných krajích na západ od naší vlasti (k nimž se mimochodem chceme připojit) z valné části používány tzv. "citlivě", tj. 1. tichá tolerance konzumentů - jedná se o jejich zdraví a jejich případné problémy (při protiargumentu "nejdříve každý tvrdí, že mu nikdo nemůže nařizovat, jak se svým zdravím naloží a pak po státu vyžaduje drahé léčení", lze jen nabádat k větší toleranci: alkohol je taky droga a léčení závislých na alkoholu ze svých daní bez většího reptání solidárně platíme - o rakovině díky kouření ani nemluvě). Navíc každý právně zodpovědný člověk má přece nikoliv možnost nebo šanci ale právě ono právo se zcela svobodně rozhodnout, zda se zařadí do zástupu neúplných osobností, jejichž život ovlivňuje pouze chladně materiální potřeba, zda bude patřit k těm takzvaným experimentátorům nebo mezi ty, jejichž osobnost je tak silná, že žádný vnější (dodatečný) stimul sama ani nevyhledává ani nepotřebuje. 2. tvrdé NE dealerům, zločincům z nejohavnějších, kteří toto jejich svobodné rozhodnutí ohrožují svými lákavými dumpingovými nabídkami, jimž nejedna slabší povaha podlehne. Tento přístup je, domnívám se, jedním z těch správnějších - i když, přiznávám, mírně pokrytecky složitý. Obávám se ovšem, že u nás k tomuto citlivému posuzování nebude docházet příliš často. Proč taky, když se přijímá neúprosný nový zákon, jehož obdoby už státní moc na Západě čte s výrazně přimhouřenými očními víčky. Proč taky, když už současná verze zákona zakazuje mimo jiné i držení drogy pro jinou osobu. Tvrdím, že novela (Proti)drogového zákona je přijímána především kvůli neschopnosti policie stávající zákon plně využít. Dá totiž jistě větší práci dokázat někomu nelegální obchod s drogami (např. použitím videozáznamů pouličních prodejů znemožnit tvrzení, že dotyčný má drogu jen pro sebe), než zatknout bez ohledu na důvod držení drogy kohokoliv. Spirála se roztáčí… Co když ani novela nepřinese očekávané ovoce? Zostří se pak prvotní postih z přestupku rovnou na trestný čin? A co když ani to nepřinese výsledek? Současná situace v ortodoxním Thajsku je více než výmluvná - rapidní nárůst závislých na tvrdých drogách přesto, že za držení drogy hrozí až trest smrti.

Také formulace, že trestné je "držení většího než malého množství" drogy je značně nejasná a zavádějící. Kdo bude při pouliční policejní šťáře určovat, jaké je ono inkriminované - případně zadržené - množství drogy? A kdo bude rovnou na místě určovat, zda se jedná vskutku o drogu? A za kolik? Ať žije korupce! Rozhodně se nedomnívám, že by ve svobodném demokratickém státě měla mít policie a vůbec vládnoucí aparát takovou moc. To už opravdu není o svobodě a demokracii. Domnívám se totiž, že v zájmu státu je ne trestat nemocné lidi za to že jsou nemocní (a všichni uživatelé drog nejsou!), ale řádně zakroutit krkem těm, kteří jim nemoc ať už přímo či nepřímo způsobili a dále na ní profitují. Kriminalizace držení drog totiž povede, kromě zdražení drogového sortimentu, které vyvolá vyšší kriminalitu (závislí si budou muset opatřit na drogy více peněz) především k tomu, že narkomani ztratí důvěru v kontaktní centra pro ně vybudovaná - nebudou riskovat zatčení jen kvůli výměně jehel a stříkaček. Pak je ovšem jediným možným výsledkem výrazný nárůst chorob mezi narkomany (a větší ohrožení "čisté" části společnosti) a samozřejmě i výrazný nárůst potřebných nákladů na jejich léčbu. O dalších nákladech na případné zbytečné věznění nemocných osob radši ani nemluvě.

I sazba okolo pěti let za přechovávání většího množství drogy je směšně malá. Rozhodně bych nebyl proti tomu zavřít členy organizovaných drogových gangů a mafií za katr na dvacet a více let, jak je to na Západě normální a samozřejmé - to je ale vůbec problém našich zákonů, tyto nízké sazby. Za vraždu většinou 15 let, ech. Narkomanům se přeci rozhodně více vyplatí být u zdroje, drogu prodávat a tím si na ní i vydělávat, než na její nákup shánět peníze loupežemi, krádežemi, prostitucí a jinou trestnou činností. Tam totiž bývá sazba obvykle trochu vyšší.

Přání závěrem? Nikoliv, apel!
Represivní dopad tohoto zákona se mě osobně netýká, jde mi však o princip. Tato novela totiž zakazuje mít u sebe něco, čím mohu případně ohrozit (medicínské důsledky jsou vždy značně individuální - vždyť i elektrické křeslo pár lidí přežilo...) jen sám sebe. Neměla by se ale pak - pokud chce být opravdu (stupidně) důsledná - vztahovat i na další člověku obecně škodlivé rostliny a chemikálie? Navíc, kdo mi zaručí, že se za chvíli protidrogovému aktivistovi, demokratickému křesťanovi Pavlu Severovi (který mimochodem ještě nevysvětlil, kam se poděly peníze z akce "Stop drogy!"), neznelíbí jiné - pro křesťany také nepoužitelné - věci a nedojde k dalšímu kulturně-společenskému terorismu. Třeba hudba kterou poslouchám, knížky které čtu, filmy a obrazy na které se dívám a nebo názory které prezentuji - a které, objektivně vzato, mohou také ohrozit jen mou osobu - a nebude se je snažit kriminalizovat jen kvůli tomu, že nejsou správně křesťanské… Vždyť nedat lidem možnost vybrat si jiný než standardní život, například život s kulturně-náboženskými či jinými rituály spojenými s po(u)žíváním přírodních drog (resp. "jistých látek", protože v místě vzniku daného obyčeje se tyto látky za drogy většinou nepovažují), by bylo to samé, jako nedat branci možnost vykonat základní vojenskou službu alternativním způsobem. Bylo by to stejně stupidní jako nedemokratické. Demokracie a svoboda jsou přece především o alternativách ke standardům. Už proto by za normálních okolností neměly být potlačovány jedny myšlenky druhými, jedny názory opačnými a cizí kultury domácími. To je ale na delší filosofickou debatu…

"Společnost vymějšlí padělanou a překroucenou logiku, aby mohla absorbovat a měnit lidi, jejichž chování je mimo střední proud. Řekněme, že znám všechna pro a proti, vím, že budu mít krátkej život, v hlavě to mám v pořádku atakdále, ale stejně chci smažit. Nepovolej mi to, protože by to vypadalo jako znamení jejich vlastní prohry. Čistě ten fakt, že si zvolil odmítnout to, co ti můžou nabídnout. - Zvol si nás. Zvol si život. Zvol si splácení hypotéky, zvol si pračku, zvol si auto, zvol si vysedávání na gauči a koukej se na voblbující a ducha ubíjející televizní soutěže a cpi si přitom do huby hambáče. Zvol si uhnívání, podělávání se do kalhot ve starobinci, buď totální hanbou těch sobeckejch harantů, který si zplodil. Zvol si život. - Já jsem si zvolil nevolit život. A jestli se s tím neuměj vypořádat, je to jejich problém. Já se akorát snažím, abych měl tuhle štreku rychle za sebou …"
Irvine Welsh, Trainspotting (1993)

František Kovač