(19-03-08) Dlouho jsem přemýšlel, zda se mám o letošní volbě prezidenta vůbec zevrubněji rozepisovat. Zda se nemám v aktuálním časovém presu, zapříčiněném vrcholícími přípravami letního natáčení mého debutového filmu Záblesk poznání, který budu realizovat ve spolupráci s kolegou producentem a kameramanem v jedné osobě Romanem Rezkem, omezit pouze na sdělení, že jsem rád, že z parlamentního hlasování nakonec vítězně vyšel kandidát, jehož bych sám volil v případě přímé volby. Dějinné konsekvence, které se na tuto nehoráznou politickou frašku – uváděnou naštěstí v přímém přenosu veřejnoprávní televize i rozhlasu, aby si každý daňový poplatník mohl udělat vlastní ucelený obrázek, zda má být napříště kromě sponzora i voličem této, respektive jiné státní reprezentace - začínají nabalovat, mě ovšem o smysluplnosti podrobnějšího zamyšlení přesvědčily.
Začnu víceméně od konce, od Topolánkovy návštěvy Spojených států amerických. Šéfovi nejsilnější parlamentní strany bylo totiž v souvislosti s pro něj vítěznou prezidentskou volbou - takto dalším vyhraným volebním soubojem s levicí v nepřetržité řadě od jeho zvolení do čela ODS - oponenty předpovídáno, že si "teprve teď začne naplno vyskakovat", že "teprve teď ve velkém stylu rozehraje svou omezenost" a že my pravicoví voliči ještě spláčeme nad svým politickým přesvědčením. Jenže já byl naopak po dlouhé době na svého premiéra opět hrdý, a to hned dvakrát. Poprvé, v souvislosti s veřejným oceněním odbojové skupiny bratří Mašínů, kterým ve Washingtonu předal Čestnou plaketu předsedy vlády. O účelovosti respektive naopak smysluplnosti tohoto Topolánkova kroku jsem psal detailně už vloni, když premiér Ctirada a Josefa Mašínovi, jako první oficiální zástupce polistopadové výkonné moci, ve svém projevu u příležitosti výročí vzniku republiky, označil za hrdiny protikomunistického odboje. Tato svá slova dnes jen podtrhuji odkazem na aktuální reakci komunistického předsedy Filipa na americký ceremoniál. Nejprve srdceryvně ocejchoval Mašíny i všechny jejich obhájce tituly vrahů resp. schvalovatelů závažných trestných činů, kteří by měli být postaveni před soud, aby pak v totožné souvislosti se svým předchůdcem, stranickým předsedou-vrahem Gottwaldem, dramaticky a zarytě mlčel. Proč ho v jeho zhoubných názorech ochotně a vřele podpořily špičky ČSSD i někteří koaliční zákonodárci je logickou, nikoliv však politickou záhadou. Podruhé jsem pak byl na Mirka Topolánka pyšný, když se konečně rozhodl rezignovat na doposud víceméně jalové snahy Evropské unie ve věci zrušení vízové povinnosti pro občany ČR cestující do USA a začal bilaterální dohodu s prezidentem Bushem finalizovat na vlastní triko, tak abychom mohli za oceán vycestovat jako příslušníci civilizovaného světa skutečně již co nejdříve. Že to za tuto iniciativu od socialisticko-komunistické parlamentní kliky opět schytal, je na bíledni. O protiraketovém americkém radaru a jeho vojenské obslužné jednotce na našem území v této souvislosti už radši ani znovu nemluvě.
Ale zpět na Hrad. Rozhodně se tu nebudu pouštět do vypočítávání všemožných spekulativních konstrukcí, jež volbu hlavy státu provázely, ani nebudu hodnotit, proč ten který zákonodárce hlasoval, jak hlasoval, respektive nehlasoval. O aktivitách lobbistů ani nemluvě. Nejdůležitější je totiž analýza (ne)životaschopnosti antiklausovské koalice jako takové, včetně důsledků tohoto stavu. Od samého počátku bylo všem zainteresovaným jasné, že jakýkoliv protikandidát současného prezidenta má šanci na zvolení pouze v případě, že se s ním ztotožní všichni opozičníci, a to jak ti legitimní, tak samotná pátá vládní kolona. A nutno spravedlivě dodat, že pokud by se takový člověk našel, jednalo by se skutečně o apriori nadstranického kandidáta, který by si vítězství plně zasloužil. Jenže tuzemská politická realita není science-fiction, byť utopisticky působí dost často. A tak se začalo tvrdě licitovat. Zelení přišli s návrhem kandidatury světově proslulého liberálního ekonoma Jana Švejnara. Což byla svého druhu neopakovatelná výzva pro Jiřího Paroubka, jemuž se v této souvislosti především ohromně zamlouval potenciál možného rozkolu uvnitř ODS, mezi obdivovateli a odpůrci čestného předsedy strany; negativisti by totiž neměli se Švejnarem žádný ideologický problém – právě naopak. Druhak Paroubek dobře vycítil, že v případě neúspěchu může dát od poraženého Švejnara velmi rychle a jednoduše ruce pryč s tím, že to nebyl jeho kandidát a tudíž na něm neulpí poraženecký étos, jako před pěti lety na jeho tehdejším předchůdci Špidlovi díky potupné porážce Miloše Zemana. Proto předseda socialistů veškerou tíhou své osobnosti vybojoval uvnitř vlastní partaje podporu pro nelevicového neklause. Jenže to bylo pořád málo, bylo třeba přizvat do hry komunisty. Ti ovšem hodlali o svou cenu bojovat do posledního okamžiku a jako již několikrát v nedávné minulosti byli předem rozhodnuti Paroubkovi dokázat, že KSČM není v žádném případě vazalskou organizací ČSSD. Nelogickým se v takové situaci může zdát Parobkovo lpění na veřejné volbě, která protiklausovský blok evidentně připravovala o potenciální hlasy neloajálních členů ODS. Toto zdání je ovšem klamné. Paroubkovi totiž bylo předem jasné, že bez zašprajcovaných komunistů nic nezmůže a tak se snažil hrát alespoň vysokou hru o politické body. Ta se mu však ve finále zcela vymkla z rukou, když byla jeho nohsledy transformována v nechutnou pseudopolitickou frašku. Jedinou otevřenou otázkou tak zůstává, co by se muselo stát, aby Jiří Paroubek na svůj post v čele ČSSD dobrovolně rezignoval. Pokud napříště nebude volební zákon změněn ve smyslu přímé volby prezidenta, navrhuji veřejné hlasování pouze na úrovni předsedů jednotlivých politických stran zastoupených v Parlamentě. Zamezí se tak veškerým možným spekulacím a podezřením a ještě se značně ušetří státní rozpočet.
A aby toho nebylo málo, sdělil nám soudruh předseda Filip u příležitosti výročí Vítězného února zcela bezelstně, že převzetí vlády KSČ v roce 1948 bylo podstatně demokratičtější, legitimnější a legálnější, než celá sametová revoluce v roce 1989, která byla z jeho pohledu zcela protiprávní… Všichni komunisti měli dávno viset! A proto se ptám všech socialistů, lidovců i zelených: s kým se to hodláte paktovat a v čí prospěch?
fk

(07-02-08) V předvečer prvního kola prezidentské volby se opravdu nestačím divit, jaká že taškařice se na zítra do Vladislavského sálu pražského Hradu chystá! Když profesor Švejnar oznámil před Vánocemi svou zamýšlenou kandidaturu na post nejvyššího českého ústavního činitele, radoval jsem se, že bude konečně mezi kým vybírat, respektive že ani jedna z možných finálních variant výsledku hlasování společné parlamentní schůze nebude pro naši republiku ostudou. Žel, jak se ukázalo v průběhu Švejnarovy v nepokrytě americkém stylu vedené minikampaně, mýlil jsem se. Čechoameričan je totiž schopen každému slíbit, co chce slyšet, všem všechno odkývat. Ne nadarmo začíná jeho typická odpověď slovy "Souhlasím s vámi…" Někdo možná namítne, že právě to je ona nejvyšší ctnost správného politika, kterou Václav Klaus nikdy nedisponoval. Já ovšem musím říct pravý opak: nejvyšší nectnost politika je vlastní názor nemít. Někdo bude třeba oponovat, že politika možná, ale nikoliv prezidenta, který by měl být z titulu své funkce nadstranický a všelidový. Ano, ovšem s jasnou vizí, co chce pro svůj národ vykonat, kam ho nasměrovat, kam dovést. Švejnar, na rozdíl od Klause, zatím politik není. Oba jsou sice ve své civilním profesi odborníci na slovo vzatí, s mezinárodním respektem a reputací, pro funkci prezidenta to ovšem nestačí. Ta by měla být nejvyšší politickou metou, velkým finále kariéry ve veřejné službě, nikoliv jejím startem.
Nehledě na to, co spatříte, když nakouknete za kulisy. Kdo je Švejnar? Pouhý neklaus, antiklaus, loutka v rukou socialistů, komunistů a vzpurných koaličníků, kyj na úspěch občanských demokratů, kteří ovládají Senát a nebýt špatného volebního systému, tak i Sněmovnu a vládu. Ano, může to být vlastně kdokoliv, kdo je ochoten na tu špinavou hru přistoupit. Kdokoliv, kdo je dostatečně napravo, aby mohl být na odborném poli Klausovi důstojným protivníkem a zároveň nedostatečně konzervativní, aby se s ním mohli pod příslibem vřelé spolupráce ztotožnit i levičáci. Jak můžeme Švejnarovi věřit jeho slova o tom, že komunisté do vlády nepatří, když je jejich prezidentským kandidátem!
Na jednu stranu jsem opravdu rád, že se konečně podařilo, tak jako v případě někdejšího následnictví Václava Havla, nalézt obstojnou alternativu ke stávajícímu hradnímu pánovi. Zažili jsme přece jenom už lecjaké pokusy a nominace. Na stranu druhou mě mrzí, že se Jan Švejnar oportunisticky propůjčil k této hře, jejíž pozadí mu musí být zcela jasné. Že by mu šlo jen o další zářez do životopisu, jehož detail nebude v zámoří nikdo nikdy zkoumat? Možná. Možná taky začátek cesty na Hrad za pět let. Možná?
A ještě podotek k dilematu ohledně tajné či veřejné volby. Jedině tajná volba může zamezit veškerému korupčnímu kupčení s hlasy – pokud na vlastní oči nevidíte, jak dotyčný opravdu hlasoval, nestrčíte mu přece do kapsy naditou obálku. Nehledě na to, že pokud někdo prosazuje veřejnou volbu, měl by druhým dechem dodat, že nám v Parlamentu stačí předsedové jednotlivých stran, kteří budou disponovat tolika hlasy, kolik jich která partaj získala ve volbách. Pokud totiž nemají jednotliví poslanci a senátoři, podle Ústavy absolutní majitelé voliteli dedikovaného mandátu, hlasovat podle nejlepšího vlastního svědomí a přesvědčení, platíme je zbytečně.
fk

(30-12-07) Do konce šestého roku třetího tisíciletí nového věku zbývá ve střední Evropě nějakých třicet hodin, poslední příležitost pro jeho regulérní bilancování tedy právě nadchází a já si ji rozhodně nenechám ujít.
Domácí politika letos opravdu nestála za nic. Po loňském patovém volebním výsledku a následných obligátních nechutnostech na všech stranách barikády, totiž ve finále splácaná koaliční vláda pochopila, že pokud se chce udržet u vydobytého koryta, může žrát, ale nesmí mlaskat. Výsledkem tohoto pragmatického zjištění je neslaný-nemastný-nekonfliktní program, v jehož srdci se z plánovaných reforem, na něž slyšela právě většina pravicových a středových voličů, staly příčiny problémů neřešící udržovací scénáře. Vládní bytí a nebytí totiž visí na vlásku pochybné sněmovní většiny, zajištěné hlasy dvou povolebních přeběhlíků z tábora socialistů. Do světel reflektorů se tak – díky praktické absenci velkých politických témat a v důsledku znechucení veřejnosti z povolebních obstrukcí a následné společensko-politické apatie – vedraly podružnosti v podobě různých finančních, korupčních či sexuálních skandálů současných i byvších politických špiček. Stanislav Gross, toho času z veřejného života šikovně uklizený coby bezvýznamný koncipient ve spřátelené právní kanceláři, sebe i své děti doživotně finančně zabezpečil jednorázovým účelovým nákupem a prodejem akcií v hodnotě desítek milionů korun. Že by někdejší fíra a pozdější předseda vlády dokázal takto bezskrupulózně a přitom ze striktně ekonomického pohledu maximálně efektivně vyprat své všeobecně tušené špinavé prádlo, nikdo nečekal. Zda kradl či nekradl, korumpoval či nekorumpoval, podváděl či nepodváděl, lhal či nelhal šéf Lidovců Jiří Čunek už se asi nikdy nedozvíme. Protože: aby si se mohl vrátit, musíš nejdřív odejít… A i kdyby, každý má přece právo na tu svoji pravdu. Ta komedie s odstoupením-neodstoupením a návratem-nenávratem je doslova božská! Nezbývá než zaplakat. Lídři momentálně nejsilnějších stran Mirek Topolánek s Jiřím Paroubkem se zase zachovali jako "opravdoví chlapi s koulema", když si nabrnkli veskrze archetypální mladé blonďaté milenky. Když už selhali jako politici v pravém slova smyslu, snaží se alespoň působit jako skuteční vůdci a ohromují masy svým okázalým chování. Na(ne)štěstí se nikdo moc neptá, za čí peníze… Ještě že oba stávající kandidáti na prezidentský úřad, Václav Klaus a Jan Švejnar, jsou – ať tak či onak – dobrou volbou, jíž si nezaděláme na další mezinárodní ostudu!
K zahraniční politice snad jen tolik, že pokud na našem území nebude naší vinou stát zamýšlený americký vojenský radar, potvrdíme svou pochybnou pověst zbabělců, bojících se přijmout odpovědnost pod směšným maskovacím pláštíkem rádoby neutrality a nezávislosti, kteří, když jde do tuhého, lítají s prosíkem o pomoc od čerta k ďáblu. Jistě, aktuální vojenský hit boje proti terorismu je jen dalším logickým vyústěním konce někdejší studené války – protože bojovat se prostě musí, ať se to komu líbí nebo ne – právě proto bychom si ale měli pevně ujasnit, na čí straně stojíme. Čím víc je totiž svět globalizovaný, tím méně lze strkat hlavu do písku a v zadku při tom mít zapíchnutý bílý praporek. Důkazem budiž i nová verze nedávno odmítnuté evropské "ústavy", přejmenovaná momentálně na "smlouvu", která prostě musí být v nějaké podobě Unií ratifikována, byť by se jednalo o co největší kompromisní blábol. Vlk se musí nažrat tak šikovně, aby kozy zůstaly celé. Protože v jednotě je naše síla (ať už je jakékoliv; ta jednota i ta síla…).
Velkou radost mi na rozdíl od všech politiků dělala v roce 2007 Sparta. Fotbalová i hokejová! Letenští získali double, tedy titul mistra nejvyšší domácí soutěže a zároveň i svazový pohár. Holešovičtí pak dokonce obhájili svůj loňský ligový primát. Špatně nevypadá ani právě rozehraná sezona, byť jsme si samozřejmě vybrali i slabší chvilky; jak ovšem známo, zajíci se počítají až po honu. Špatně nastartovaný nebyl ani projekt Sparta fandí slušně, jehož prostřednictvím se vedení největšího a nejslavnějšího českého fotbalového klubu snaží kultivovat situaci v hledišti letenského stadionu. Razantní zásah proti primitivům (rasismus, násilí, pyrotechnika atd.) je rozhodně potřeba, aby se slušní lidé nemuseli do ochozů bát či stydět chodit, na druhou stranu postihování kritických výroků na adresu hráčů, rozhodčích či funkcionářů je postavené na hlavu. Stejně jako horentní obdarovávání členů nově vzniklého klubu slušných fanoušků, zatímco permanentkáři – tedy lidé, kteří dávají jasně najevo, že se Spartou chtějí být spjati celý rok respektive celé roky – přicházejí opět zkrátka. O paradoxu, že na pořádnou velkoplošnou obrazovku či fanouškovské zázemí a servis hodné velikosti Sparty se peníze v rozpočtu klubu stále nenacházejí, zatímco na promo SFS bez problémů a ihned, ani nemluvě. O máslu na hlavě takzvaných Ultras, "jediných opravdových fanoušků", kteří místo smysluplného dialogu s příslušnými funkcionáři nová pravidla bojkotují nechozením na zápasy či ještě hůře jejich promyšleným porušováním, se zde rovněž nemá smysl více rozepisovat. Nekompromisní, tvrdý a spravedlivý anglický model ano, ovšem bez nesmyslných přívažků či úprav.
Co se hudby a vůbec obecně umění týče, zklamání bylo letos asi více než těch pozitivních zážitků, na druhou stranu, ty opravdu hodnotné rozhodně stály za to, takže sumární bilance vychází v černých číslech. V této souvislosti nelze nezmínit, jak neskutečně mě nakopává práce na mém premiérovém nezávislém uměleckém filmovém projektu, který pod názvem Záblesk poznání chystám s přítelem kameramanem a producentem Romanem Rezkem.
To nejlepší samozřejmě na konec: 24. dubna (den po vítězném derby se Slávií!) se nám narodila dcera Natalie. Nemocná zatím nebyla, sedět, lézt po čtyřech i stát už umí, první dva zuby má a další dva se už už klubou ven. Prostě nám dělá radost a snad jí to vydrží!
PF 2008, vše NEJ do nového rocku!
fk

(12-12-07) Hodně lidí se mě neustále ptá, co si myslím o takzvaném sporu písničkářů Hutky a Nohavici, který v předchozích týdnech spolehlivě plnil stránky a obrazovky tuzemských bulvárních i solidních sdělovacích prostředků. Většinou odpovídám jednoslovně: fraška. Na druhou stranu, popravdě a do důsledku řečeno, zajímavých konsekvencí má tato causa povícero.
Předně se domnívám, že jde o uměle nafouknutou mediální bublinu. Hutka totiž ve svém novém textu Udavač z Těšína pouze poukazuje na starý známý fakt Nohavicovy spolupráce s komunistickou tajnou službou, který zároveň – pochopitelně – pranýřuje. Neosočuje, křivě neobviňuje, nespekuluje, nepracuje s básnickou licencí, pouze konstatuje fakta a ta následně objektivně vyhodnocuje. Za své styky s STB si Nohavica opravdu nezaslouží nic jiného než plivanec do tváře, stejně jako všichni ostatní kolaboranti s komunistickou mocí. Potud morální rovina celé show: Hutka má nezadatelné právo se ke známé stinné stránce života svého kolegy vyjádřit. A to i osmnáct let po revoluci, jež nám přinesla svobodu a demokracii. Mnohem zajímavější je v této souvislosti intenzita, s níž celá cauza ve veřejném prostoru setrvává zelená. Chtěl snad Hutka na sebe, svoji tvorbu a názory po delší veřejné odmlce opět upozornit a tak přizval média faustovsky do hry? Nebo bije na poplach až potrefený Nohavica, navíc důmyslně pouze prostřednictvím své mediální klaky? Snaží se první jen co nejkřiklavěji připomenout nebo druhý v rámci možností maximálně očistit a pokud situace dovolí, tak navíc ještě kladně vyprofilovat jako ten, jemuž je ubližováno? Podle toho, že Jaroslav momentálně rozdává rozhovory na potkání, zatímco Jarek drží sveřepě jazyk za zuby, nelze rozhodně nic soudit. Stejně jako nešlo předem exaktně odhadnout, kdo bude ve finále sčítat kladné body, ať už si se sedmou velmocí zadal kdokoliv ze zúčastněných. Ostatně, ze hry nelze vyloučit ani eventualitu "iniciativního blbce", který celý následný kolotoč neřízeně roztočil.
Co se striktně uměleckého posouzení inkriminované skladby týče, je situace o poznání jednodušší: po této stránce není písnička příliš hodnotná. A právě tady leží ten nejsmrdutější zakopaný pes! Kdyby se bývalo jednalo o vyložený hit, bodoval by Hutka (i se značně kontroverzním textovým tématem) na celé čáře, jeho Nohavicova kritika by byla veřejností pozitivně přijata a nešvar tlusté čáry za minulostí by opět nabyl o něco obludnějších kontur. Takto ale obecné vnímání celého "sporu" zůstává v nechutné rovině osobní závisti: viděno optikou ulice, málo populární písničkář závidí svému momentálně slavnějšímu a úspěšnějšímu kolegovi, proto se ho pokouší očernit vytahováním staré špíny. A to je z mého pohledu to nejhorší, co se oběma protagonistům causy mohlo přihodit.
fk

(23-11-07) Nejsme příliš spokojeni s naším dětským lékařem. A to jsme jeho služby zatím nemuseli využít v jiné situaci než je preventivní prohlídka či očkování. Můžeme si samozřejmě stěžovat na příslušných místech a pokud bude v budoucnu třeba, tak to taky uděláme – rozhodně se nehodláme řadit do zástupu nespokojených, kteří se bojí "svého" pana doktora rozhněvat kritikou, protože ho jistě ještě někdy budou potřebovat. Chci ale mluvit o něčem trochu jiném, o jiném úhlu pohledu na obecně problémový stav našeho zdravotnictví. Málokdo v tomto státě si je totiž vůbec vědom svých pacientských práv, o postavení sebe sama jako zákazníka ani nemluvě. Opravdu tu nejsme my kvůli lékařům, ale právě lékaři kvůli nám. My je živíme ze svých daní, ze svého pojištění. Bez našich zákonných zaměstnaneckých a zaměstnavatelských odvodů by se museli živit a otáčet jinak. A to je právě ten největší kámen úrazu! Lékař, kterého živí pojišťovna, nemá v současném systému jediný důvod zlepšovat své služby nebo snad (dokonce!) vycházet vstříc svým klientům. Má přece své jisté, není soukromníkem v pravém slova smyslu. Nemusí se starat o svůj byznys, nemusí se bát konkurence. Lékařů je nedostatek, takže mu pacienti stejně nemají kam utéct. (Ano, i my máme tu smůlu, že v naší městské části jiný pediatr neordinuje a u sousedů jsou na tom obdobně: mají sice víc lékařů, ale také víc pacientů, takže nekonečné fronty jsou na denním pořádku a přitom kvalita není o nic lepší.) Čím to? Proč máme tak málo lékařů a těch kvalitních ještě o poznání méně? Proč se nedaří reforma celého systému?
Jistě, jsem ekonom a moje vidění situace může někomu připadat zúžené, proč ale systém nabídky a poptávky například ve velmi příbuzném veterinárním lékařství funguje naprosto bez problémů? Protože zvířata nejsou lidé a tak onen "tvrdý ekonomický systém", který ve svém důsledku vlastně vůbec tvrdý není, respektive naprosto koresponduje s naší ekonomickou realitou, nevyvolává scestnou pseudosociálně laděnou politickou hysterii. Tu, která čím víc se vzdaluje od reality, tím víc nás také oddaluje od efektivního řešení tohoto palčivého problému. Je totiž empiricky dokázáno, že si doslova každý dovede opatřit prostředky na nezbytně nutné léčení svého domácího mazlíčka. Každý! Proč by si tedy každý neměl být schopen prostředky na nezbytně nutnou lékařskou péči případně obstarat sám pro sebe? Podtrhuji specifikaci "nezbytně nutná" – co není nezbytně nutné je zbytné, a priori život neohrožující a tudíž z logiky věci dostupné jen tomu, kdo na to má. Vše navíc s tou výhodou, že každý člověk může sám sebe mnohem jednodušeji a výhodněji (oproti zvířeti) pojistit proti případným rizikům. Nezlobte se, ale argumenty jako nehumánnost, nesolidarita nebo asociálnost zde opravdu nemají místo. O ty, kteří skutečně nemohou pracovat a z výdělku si pojištění platit, se samozřejmě postará stát tak, že jim jeho standardní formu bude hradit. Je to i z mého pokřiveného ekonomického pohledu jeho povinnost. Nepřípustné mi ovšem přijde, aby se staral o kohokoliv dalšího. Aby od ekonomicky aktivních občanů vybíral více peněz, než je nezbytně nutné a ty pak přerozděloval, jak se mu zrovna hodí, jak svrchovaně uzná za v(ý)hodné.
Když přijdete se psem k veterináři, slušně vás pozdraví a nabídnou vám sezení. Proč přicházíte stačí krátce naznačit, odborníci jsou oni, ne vy. Na pacienta jsou za všech okolností milí, co jak a proč mu budou dělat vám srozumitelně vysvětlují, když něčemu nerozumíte, neváháte se zeptat. Případné léky na doma můžete koupit rovnou v ordinaci. Po zákroku vypíšou účet a vy bez okolků zaplatíte – protože za dobře odvedenou práci si lékař zaslouží odměnu. Poděkujete, oni dvakrát. Vyprovází vás do čekárny a doufají, že jste byl s jejich službami spokojen. Jedině tak totiž přijdete příště zase a s vámi i vaše peníze. Jejich zdroj obživy.
V ordinaci lidského lékaře naopak musíte pozdravit první, aby si vás vůbec mezi vší ostatní "prací" všiml. Pak jste sáhodlouze vyslýcháni, proč vlastně přicházíte, vaše argumenty jsou nesmyslně zlehčovány a rozporovány, abyste se nakonec dozvěděli, že vaše návštěva je vlastně momentálně víceméně nebo zcela zbytečná a doktora jen obtěžuje. To všechno namísto toho, aby diagnózu stanovil sám na základě několika málo vámi popsaných příznaků v kombinaci se zevrubným vyšetřením. Že by vám něco dopodrobna dobrovolně vysvětloval, o tom si můžete rovnu nechat jen zdát. Stejně jako o tom, že byste pro léky nemuseli do lékárny. Nelze se proto divit, že čekárnu opouštíte s palčivou otázkou, proč máte za tohle vůbec něco platit. Žádnou službou jste přece nebyli oblaženi, právě naopak – návštěva lékaře pro vás byla pro všech stránkách nepříjemným negativním zážitkem – a kdybyste bývali rovnou zamířili do nejbližší prodejny léčiv a tamnímu magistrovi vylíčili své trápení, minimálně byste ušetřili spoustu času. A to je to první, nad čím by se měli politici, kteří žehrají na negativní naladění společnosti vůči zdravotní reformě, zaměřit. Stávající kvalita poskytované péče. Jinak nemají šanci uspět. Dokud tu totiž budou v přesile doktoři, jejichž filosofií je, abyste k nim radši vůbec nechodili, nehneme se z místa. Příčinou, proč je tak málo těch dobrých, je pak jednoduše skutečnost, že zdravotnictví je momentálně hodně špatný kšeft právě pro ty, kteří dobří chtějí být.
fk

(08-11-07) Sparťanské vedení tento týden představilo program "Sparta fandí slušně". Důrazně tím vyjadřuje svou chuť a odhodlání bojovat za kultivaci fotbalového prostředí přímo na letenském stadionu. Ač patřím obecně mezi velké kritiky sportovního řízení našeho klubu současným managementem v čele s duem Křetínský – Chovanec, s nově nastolenými pravidly chování na tribunách se plně ztotožňuji a jejich budoucímu dodržování vyjadřuji podporu. Tím spíš, že se ze strany Sparty jedná o jednostranný proaktivní krok, nikterak vynucený třetí stranou, natož doposud neexistující legislativou. Naopak zcela scestné mi přijdou všechna následná vyjádření ultras, že za nových podmínek odmítají stadion navštěvovat... Ale vlastně dobře tomu tak! Jestli totiž někdo dělá na stadionu problémy, jsou to právě tito tzv. fanoušci. Především z jejich sektoru létá na hrací plochu pyrotechnika, která často ohrožuje i domácí hráče, tamtéž se odpalují všechny přítomné dusící a oslepující dýmovnice, oni skandují ty nejsprostší nadávky a urážky. Kvůli kotelníkům platí Sparta všechny pokuty domácímu svazu i evropské unii. A jsou to právě ultras, kdo dělá našemu klubu na výjezdech svými výtržnostmi ostudu a negativní reklamu. Naštěstí vedení klubu došla trpělivost a rozhodlo se účtovat. Pochopilo totiž, že problém není v kotli jako takovém, ale v několika extrémních jedincích, které je nutné eliminovat, resp. na stadion vůbec nevpustit. Je to totiž právě ona hrstka omezenců, jíž se – v kombinaci s obecně patologickým prostředím kotle – daří strhávat k excesům okolí, což ve finále často znamená velký problém. Proto kvituji, že iniciátoři takových nepřístojností budou automaticky předáváni policii a obratem na ně bude klubem podáváno trestní oznámení, s čímž souvisí i věkové omezení vstupu do prostoru kotle, jehož spodní hranice bude 15 let. Nezřídka jsou totiž pachateli přestupků či trestných činů právě právně nepostihnutelné přerostlé děti, které se s plným vědomím své beztrestné situace snaží nelegálními prostředky zalíbit a zavděčit starším soukmenovcům. A pokud má někdo problém s tím, se před vstupem na stadion legitimovat, dává jasně najevo, že nehodlá přijmout odpovědnost za své následné chování. Takové příznivce ani hráči ani skuteční fanoušci na stadionu nepotřebují.
Jestli stále ještě nechápete výhody slušného chování na stadionu, uvědomte si, že všechna tato kultivační opatření směřují k většímu komfortu slušných fanoušků v hledišti, jež za pár let od hrací plochy vůbec nemusí oddělovat plot!
PS: Právě jsme v poháru UEFA porazili Toulouse na jeho hřišti 3:2! V posledních 4 zápasech jsme tedy vsítili celkem 14 gólů.
fk

(27-10-07) Chabé jsou výmluvy trenéra Bílka po prohraném zápase s Curychem (1:2), když tvrdí, že byl zásadně ovlivněn nenadálou střevní virózou, jež úřadovala ve sparťanské kabině ve středu večer a ve čtvrtek ráno. Náhradníků má totiž k dispozici víc než dost! Že poslal na hřiště hráče, kteří nebyli zcela fit, je jen jeho chyba, stejně jako skutečnost, že ty, kteří o poločase sotva pletli nohama, nevystřídal hned, ale nechal je dál trápit. Po této stránce šlo z Bílkovy strany o jednoznačně prokaučovaný zápas. O faktu, že jsme po vstřelené brance zcela přestali útočit, nepochopitelně se stáhli na vlastní polovinu a čekali, co se bude dít, ani nemluvě. Respektive ano: díky oné viróze, kvůli níž k utkání nemohla nastoupit dobře třetina základního kádru, se ukázalo, že zakopaný pes hnije v dnešní Spartě opravdu právě pod trenérskou židlí. Úplně všichni hráči, ať už nastupují stabilně nebo povětšinu času zahřívají lavičku náhradníků, hráli úplně stejně. Stejně špatně! Nepřesně, bez pohybu, bez nasazení. Na trávníku nebyl nikdo, kdo by vyčníval, a pokud se snad někdo alespoň chvíli snažil vzít odpovědnost na svá bedra, chuť ho přešla po pár neopětovaných přihrávkách či krizových okamžicích, kdy prostě nebylo komu přihrát. Zcela tragické pak bylo, že se obraz sparťanské hry nijak nezměnil ani když rozhodčí poslal Švýcary do deseti.
Nedovedu si dost dobře představit, že by zítřejší mač proti Kladnu mohl z naší strany vypadat diametrálně odlišně. Stejně ale na Letnou vyrazím. Minimálně proto, že křičet "Bílek ven" doma před televizí, nemá žádný smysl. A na toto téma ještě jeden podotek: velmi trapně působila trenérova pozápasová slova na obhajobu Libora Doška, jemuž se momentálně opravdu zle nedaří. Bílek se totiž svého svěřence, na něhož ve čtvrtek ochozy rovněž křičely nepříjemné "Došek ven," zastával s poukazem na to, co všechno pro klub udělal v předchozí tuplované sezoně. Věc ale přece stojí úplně jinak: nikdo nesnižuje Doškovy minulé zásluhy, všichni ovšem poukazují na jeho aktuální nemohoucnost, kterou by měl nejlépe ze všech posoudit a vyhodnotit právě trenér; trápícího se hráče nestavět do základu, nechat ho v klidu nabrat formu v rezervním týmu a – právě vzhledem k minulým zásluhám – následně opět povolat do základní sestavy jako její velmi platný článek. Diváci jsou prostě zákazníci a tak vyjadřují svou momentální (ne)spokojenost s děním na hřišti. Ostatně, kolik jich asi po předchozích katastrofálních výkonech dorazí do hlediště zítra, na značně neatraktivního soupeře? Tři a půl tisíce? Fanoušek není zaměstnancem klubu, aby držel hubu a krok. Právě naopak, na stadion nosí své peníze on! Jediný – a zcela zásadní – rozdíl mezi obyčejným divákem a fanouškem je, že ten druhý na svůj klub nezanevře, když se mu nedaří. O to větší právo ho kritizovat ovšem má.
fk

(25-10-07) Když před měsícem označil premiér Mirek Topolánek bratry Mašíny za hrdiny protikomunistického odboje, vysloužil si masivní vlnu rozčarovaných i pobouřených reakcí. Nepředpokládám ovšem, že s tím předem nepočítal. Vždyť byl prvním polistopadovým ústavním činitelem, který se v tomto smyslu oficiálně veřejně vyjádřil! Ať už ale byla jeho slova jakkoliv účelová, v plné nahotě odhalila jediné: bratři Ctirad a Josef Mašínové jsou u nás stále, osmnáct let po pádu komunismu, vnímáni vyhroceně dialekticky - na jedné straně jako kladní hrdinové, bojovníci proti totalitnímu systému na život a na smrt; na druhé jako sprostí vrazi, neštítící se civilních obětí při sobeckém útěku na západ.
Osobně se přikláním k první variantě. Netrpím totiž komplexem z kolaborace s rudým režimem. Pokud se přece jakýkoliv civilista odmítl s odbojáři po dobrém domluvit, automaticky se postavil na stranu komunistů a jejich krvavého zřízení, které takto svými postoji a činy bránil, a jako takový se nemohl divit, že přišel k úhoně, podobně jako několik příslušníků prorežimních ozbrojených složek, kteří si riziko svého povolání jasně uvědomovali. Nemluvě o faktickém rámci toho všeho, totiž že Mašínům apriori bránili v legitimním opuštění rodné vlasti, jedné ze základních lidských svobod.
Chápu, jak zostuzující je dnes pro - se změnou režimu - "prohlédnuvší" spoluobčany přímý střet s těmi, kdo proti komunistické zvůli statečně bojovali s nasazením vlastního života. Nerozumím ovšem tomu, jak mohou setrvávat na svých ubohých argumentačních pozicích a když už alespoň připustí, že se Mašínové brali za správnou věc (a fakt, že při svých akcích zmrzačili a zabili příslušníky státních ozbrojených složek, berou jako nutné zlo), tak alespoň jako zcela nepřijatelnou vyhodnocují skutečnost, že o život přišli i "civilisté".
Žel, nebýt podobných zištných stoupenců KSČ (ať už z důvodů vlastního hmotného obohacení, získání sociálního či politického postavení a moci nebo pouhého zbavení se strachu) - díky zvrhlosti systému - zcela oddaných komunistů, neměla by rudá totalita dlouhou životnost. S každým takovým kolaborantem ovšem získávala další hodiny k dobru...
Pojďme zažalovat KSČ, všechny její funkcionáře i řadové stoupence, o náhradu promarněných životů pod její hrůzovládou. Životů nás samých i našich blízkých, kteří už nejsou mezi námi!
fk

(11-10-07) Nahlížení izraelsko-palestinských konfliktů schematickou optikou dogmatického boje křesťanů proti muslimům apriori determinuje, že budeme jakožto Evropané (Američané) stranit "našim" křesťanům. Což je nejen hrubě zjednodušující a v důsledku často i neefektivní, ale především obecně – filosoficky – zhoubné. Přesně jako obdobný pohled v opačném gardu.
Stejně tak falešnými emocemi zanícené hodnocení aktuálních krvavých demonstrací v Barmě; nejde o bohapustou genocidu mimo realitu stojících buddhistických mnichů, jakožto institucionálních představitelů jedné konkrétní (momentálně nepohodlné) podoby pravdy, práva a spravedlnosti. Jde o přímý a zcela reálný střet dvou neslučitelných ideologií. Mniši totiž vyšli do ulic, veřejně manifestovat svoje sociální a v důsledku i politické postoje, čímž jednak sami sebe zbavili aureoly nedotknutelnosti, druhak automaticky převzali za tyto své činy světskou odpovědnost. Vše v přímém kontrastu k předpokladu, že právě oni by ze samotné podstaty svého učení měli být ryze apolitičtí a svým způsobem i asociální. Což ale v žádném případě nemění nic na faktu, že bychom měli danou kritickou situaci posuzovat tak, že je pácháno nepřípustné – politicky absolutně nekorektní – násilí na lidských bytostech. Ať už ve jménu čehokoliv.
Obdobně jako v prvním případě.
fk

(09-10-07) Bílek ven! Jiné řešení mě po tristním výkonu našeho mužstva v derby nenapadá. A nejde jenom o prohrané derby, doma po předlouhých čtrnácti letech. Vždyť z letošních devíti ligových zápasů jsme prohráli už třikrát a k tomu ještě jednou remizovali. V Lize mistrů jsme nádavkem prohráli dvakrát ze dvou zápasů, v poháru UEFA pak zatím pouze dvakrát bezbrankově remizovali.
Pokolikáté už – v posledních několika málo letech – volám po výměně dlouhodobě neschopného kouče? A kolikrát na vyhazov skutečně došlo? 2x za Hřebíka, jednou za Kotrby a Grigy; teď je nově na mušce Bílek. Něco je evidentně špatně… Trénovat Spartu totiž nemůže a nedokáže leckdo, úspěšná kariéra v provinčním klubu v tomto měřítku vůbec nic neznamená. Důkazem budiž výše uvedený výčet jmen.
Nemá smysl tady vypočítávat trenérské kapacity z letenské minulosti a porovnávat nesrovnatelné, je třeba hledět kupředu. Jediným rozumným řešením vzniklé nemilé situace je angažmá zahraničního kouče. Za Bílkových 340 tisíc měsíčně to rozhodně nemusí být neřešitelný problém. A to ani v případě, že by dotyčný požadoval pár korun připlatit. Taková investice se totiž Spartě rozhodně vyplatí mnohem víc, než nesmyslné hráčské nákupy z poslední doby, jež byly navíc často v přímém rozporu s propouštěním doposavad platných členů kádru. Ostatně vzpomínka na Jürgena Sundermanna, kočírujícího tvrdou rukou sparťanskou lavičku v posledních záchvěvech Machovy velkopanské éry, toho budiž jasným příkladem.
Jdeme od desíti k pěti. Na předváděnou hru se nedá koukat. Většina hráčů se bezprizorně, zcela bez nasazení a zájmu plouží po hřišti. (Čest výjimkám, které se kvůli tomu mohou vzteknout, ale není jim to nic platné.) Trenér nedokáže konstruktivně střídat, natož postavit flexibilní kádr o více než čtrnáctce dokola se točících vyvolených. Když už se dostaneme do nějaké náhodné šance nebo si ji nedej bože sami vytvoříme, bohorovně selžeme v koncovce. Nemáme totiž žádného pořádného útočníka. Na hrotu nám opakovaně zasahuje pouze vypečené duo Kopyto & Mňouk (jména Kulič, Došek, Rezek, Slepička dosaďte dle libosti). Záloha postrádá herní koncepci, nedokáže způsob přenesení hry dopředu přizpůsobit rozdílným fyziognomickým i technickým parametrům jednotlivých forvardů. Nehledě na to, že dva naši výborní záložníci (Sylvestre, Matušovič) dlouhodobě zcela nepochopitelně nenastupují, zatímco se po place flákají jejich průměrní spoluhráči. Z nováčků slátané obraně zase v čase absence Tomáše Řepky chybí vůdce - koordinátor, jímž by měl být v druhém sledu automaticky gólman. Flegmatický Poštulka na to ovšem, stejně jako na dlouhodobou pozici jedničky, nemá.
Sečteno, podtrženo, vypadá to letos na hubený rok. Pokud tedy v horizontu několika málo týdnů nepřijde na Letnou nový trenér, které vyvolá zásadní zemětřesení v kabině a restrukturalizaci na hřišti. Kvalitních hráčů, o které by mohl potenciálně doplnit rozklížené první mužstvo, má v B týmu – momentálně vévodícímu tabulce třetí ligy –, případně v neméně úspěšné juniorce, dostatek.
Budou pánové Křetínský a Chovanec nadále dělat mrtvé brouky nebo už konečně dle svých výsostných pravomocí zasáhnou? Náhodné vítězství v penaltovém rozstřelu s Odense, které nás s odřenýma ušima posunulo do základní skupiny poháru UEFA, přece nemůže být Bílkovým alibi!
fk

(08-10-07) Jelikož bylo při posledním českotelevizním přenosu z Letné v ruchových mikrofonech několikrát zřetelně slyšet že "Ota Černý nemá čůráka", byli jsme odkázáni pouze na rozhlasový přenos rozhodující sparťanské bitvy o účast v základní skupině poháru UEFA s dánským Odense. Českému rozhlasu patří můj velký dík jednak za to, že přenos z dalekého severu vůbec uskutečnil, druhak za soudnost, s níž přímo přenášel pouze druhý poločas zápasu a následné prodloužení. Běžet reportáž od úvodní minuty, penaltového rozstřelu bych se zřejmě ve zdraví nedočkal.
Možná se divíte, proč jsem mač nesledoval on-line na internetu. Vzhledem k tomu, že k dispozici byla pouze textová zpravodajství a naše vyhlídky nebyly nikterak růžové, rozhodl jsem se své nervy – které by jinak s každým stiskem tlačítka Obnovit zažívaly enormní emocionální nápor – ušetřit v původním skupenství i množství a vyčkat na souhrn prvního dějství z úst reportéra Radiožurnálu, přímo z místa konání utkání. Hodnoceno zpětně: dobře jsem udělal.
Penalty! Před rádiem sedím v pozoru. O našich exekutorech mám jasno: Horváth, Pospěch, Kisel, Kadlec, Řepka a případně Kulič. Hned na úvod máme štěstí - domácí Sörensen střílí vedle. Sysel se naopak nemýlí, když pálí zkušeně doprostřed branky. Pak čaruje Poštulka, který vystihne Borringův úmysl a jeho střelu zneškodní. Jo! Máme zaděláno! Proč Brezinský? Bílku, ty se snad nechceš dožít dalšího rána ve funkci trenéra Sparty. Hm, tyčka... Oliveira dává (prý nekompromisně) pod břevno. Vyrovnáno. Ale třetí série ještě neskončila, vše je teď na našich kopačkách. Kdopak půjde pojistit naše postupové šance? Došek? No to se mi snad zdá! Ukažte mi větší kopyto v našem kádru. Samozřejmě, jak jsme předpokládali – šmudla, se kterou si brankář Onyszko hravě poradil. Pozvolna se sunu na kolena, přímo před FM přijímač. Bisgaard otáčí na 2:1 pro domácí. A je to. Srdce mi začíná zpomalovat, jeho údery ovšem nabírají na síle. Ještě že tam jde Kajo Kisel. Náš nejsympatičtější plejer moji důvěru samozřejmě nezklamal. Následně se ovšem nemýlí ani Laursen a my musíme vyrovnat, jinak je konec. Řepka na plac, modlím se k fotbalovému pánubohu. Cože, Kladrubský? Ne, tohle nechci slyšet... Prý se v rozběhu skoro zastavil, jak si nebyl jistý, kterou stranu zvolit – gólman ale naštěstí odskočil až příliš brzo. Naděje stále žije! Helveg, ostatně kdo jiný než tahle legenda. Zajímavější spíš bude, koho pošle kopat náš kouč. Pták vyráží? Eee? Nevěřím vlastním uším. Ať žije Pták! Tak teď Tomik. Ne, rozhodnout má Michal Kadlec. Zuby drhnu podlahu, ruce spínám nad hlavou, kterou mám pevně zapasovanou mezi koleny. Ufff! Káca zavěsil pod břevno, podobně jako jeho otec na stříbrném anglickém Euru.
Konec dobrý, všechno dobré. Odpuštěno jest. Teď ještě spláchnout podnikovou jedenáctku deníku Sport...
fk

(19-09-07) Určitě je sami dobře znáte. Jsou totiž všude a poslední dobou je jich čím dál tím víc. Charitativní výběrčí. O peníze si říkají více či méně sofistikovaným či chcete-li profesionálním způsobem. Dnes ráno se mě příkladně v metru snažily o peníze pumpnout dvě sotva dorostlé slečny. Samozřejmě pod záminkou nějaké dobročinné sbírky. Protože vypadaly celkem k světu a nezastavily mě zrovna dvakrát slušně, dal jsem se s nimi na chvilku do řeči. Ne proto, že bych chtěl pátrat po solidnosti jejich úmyslů, ale abych se jim pokusil vysvětlit, proč z principu na obdobné účely odmítám přispívat. Drzá opovržlivost, kterou mě za mé prvotní odmítnutí zpražili, mě k tomu totiž vyprovokovala. Můj argument, že státu odvádím setsakra velké peníze na daních, tak ať se stará, se snažily rozbít tvrzením, že to přece dělá každý, přesto je ale na bohulibé účely peněz málo, tudíž je potřeba pořádat ještě takovéto žebračenky. Nemohl jsem jinak, než jim vmést do tváře záludnou otázku, zda byly u voleb. Když obě mávly rukou, že je politika nezajímá, evidentně netušily, že mi přihrávají na smeč. Nemyslíte si, že je čirý alibismus vybírat další peníze od lidí, kteří už jednou zaplatili, místo pořádného dupnutí si na správném místě - tedy nejprve u voleb a posléze u svých zvolených zastupitelů, poslanců a senátorů? Pokud jste tedy se stavem veřejných rozpočtů a přerozdělováním státních peněz vůbec skutečně nespokojeny. Hřímal jsem, zatímco si slečny vyměňovaly překvapené, nechápající a vyděšené pohledy. Odpovědi jsem se nedočkal, jen těch samých zmatených pohledů, kterými se zprvu častovaly navzájem. Tak jsem zase pro změnu mávnul rukou já a spěchal do práce, tvořit hodnoty a živit náš nenažraný stát.
fk

(16-09-07) V ostudnou frašku se změnil před několika hodinami skončený zápas nejvyšší domácí fotbalové soutěže mezi Teplicemi a Spartou, mnoho dní dopředu avizovaný jako tryzna za zesnulého trenéra Vlastislava Marečka. Jeho poslední zaměstnavatel se totiž rozhodl učinit vše pro to, aby v onen památný den, navíc v utkání s úřadujícím mistrem, uspěl. A to doslova za každou cenu.
Výkon hlavního rozhodčího Kociána budiž důkazem tohoto tvrzení, svazovým delegátem následně udělená podprůměrná známka 5 pak jeho jasným potvrzením. Nejen že se sudí celý zápas velmi okatě snažil vykartovat sparťanskou obranu, zatímco na druhé straně často přivíral oči i při útočných faulech (např. viz zákeřný atak na Pospěcha před druhým teplickým gólem) a když už opravdu musel pískat, nestála alespoň zeď nikdy v předepsané vzdálenosti. Nejen že v mezičase jaksi neviděl minimálně jednu zcela jasnou penaltu, která se měla kopat na domácí branku. Ale aby toho nebylo málo a arbitr se severočeským funkcionářům opravdu plně zavděčil, tak v okamžiku vrcholícího tlaku Sparty, kdy se tepličtí jen bezzubě bránili a strachovali o výsledek, nechal na společný popud čtvrtého rozhodčího a "zcela nestranných" domácích pořadatelů vyvést oba pražské trenéry (reklamující volejbalový zákrok Verbíře, který Kocián opět jaksi přehlédl), následně za řeči provázející toto po všech stranách směšné a pochybné rozhodnutí vyloučil druhou žlutou kapitána Řepku a červenou za nesportovní chování počastoval již vystřídavšího Abrahama, který se z lavičky vydal vlastnoručně ztrestat sprostou ovarovou hlavu s cedulkou "Hlavní pořadatel" na klopě, která místo aby uklidňovala vzplanuté vášeně, titulovala hostující hráče "čuráky".
Na jednu stranu souhlasím s akademickým úhlem pohledu, že podobné agresivní emoce na trávník nepatří. Na druhou stranu ovšem z vlastní zkušenosti velmi dobře vím, jak takováhle nespravedlnost dokáže zatemnit mozek, podlít oči krví a rozpohybovat pěst tím (ne)správným směrem. Osobně bych proto na celou kauzu nahlížel spíše z té roviny, že se pánové z Letné zachovali jako profesionálové, protože se (navzájem) udrželi a sudího s pořadatelem nakonec neinzultovali...
U Kociána totiž nesehrála svou negativní úlohu jeho nezkušenost ani nějaký momentální mentální zkrat. Šlo o jasný a promyšlený záměr poškodit Spartu a dopomoci tak domácímu celku k vysněnému vítězství. Podobně jako v případě televizního komentátora Svěceného, který zase veškeré excesy domácích omlouval pohnutou pohřební atmosférou, jíž (v jeho podání) Sparta přijela zneuctít svou touhou zvítězit.
A co se extempore Tomáše Řepky s kameramanem České televize týče, nelze se hráčově nerudné reakci divit: pokud by vám někdo v takto emocionálně vypjaté situaci strkal kameru doslova do obličeje, reagovali byste naprosto stejně.
Nejsmutnější na celé věci je, že Sparta nedokázala využít nespočet šancí z prvního poločasu, zápas nerozhodla ve svůj prospěch a nedonutila tak teplické opouštět Stínadla jako ze správného pohřbu – s brekem.
Společensko-mediální hra honu na čarodějnici Spartu tak (ne)vesele pokračuje dál.
fk

(04-09-07) Minulý týden jsem byl postaven před hotovou věc: nutně jsem potřeboval ke svému PC nový monitor. Protože se ve finále nejednalo o zrovna jednoduchou operaci, rozhodl jsem se své praktické poznatky shrnout do několika bodů, které třeba pomohou někomu dalšímu, kdo se na obdobnou zteč s výpočetní technikou a jejími prodejci vydá jakožto můj následovník.
Hned na úvod musím konstatovat, že kdybych nebyl vnějšími okolnostmi donucen, neměl bych jediný technologický důvod měnit svůj starý, stále ještě sloužící skleněný CRT monitor za modernější LCD variantu. Když ale musíš, tak prostě musíš...
Aby člověk neinvestoval víc, než je nezbytně nutné, musí si nejprve uvědomit, co všechno, v jaké kvalitě a odkud má monitor zobrazovat. Od toho se totiž budou následně odvíjet veškeré technické požadavky na nové zobrazovadlo. Zbytek bude pouhou licitací poměru cena/výkon.
Protože nepatřím mezi ty nadšence, kteří prostřednictvím počítače sledují filmy (když už si udělám na nějaký film čas, chci si ho vychutnat v pohodlí a opravdu pořádné zvukové i obrazové kvalitě), ale mojí specializací je internetové programování, webdesign a grafika (samozřejmě kromě mé primární psavecké činnosti, kterou ovšem můžu vykonávat de facto na jakémkoliv fungujícím zobrazovadle), rozhodl jsem se pro klasický (4:3) a nikoliv širokoúhlý (16:9) formát. Je pro mě totiž jednodušší a pohodlnější vidět věci rovnou tak, jak je shlédne valná většina populace, vlastnící právě klasické monitory. Navíc je mým primárním strojem notebook (PC používám výhradně na zálohování, vypalování a podobné nenáročné lokačně statické činnosti), takže v případě akutního nedostatku pracovního místa mohu tvořit na dvou zobrazovacích plochách současně (např. při stříhání videa nebo práci se statickou grafikou).
Úhlopříčku 19" jsem zvolil na základě zkušenosti, že stávajících 17 skleněných palců mi stačí (o 14 notebookových ani nemluvě) a zároveň poměru cena/výkon u monitorů z okolních úhlopříčkových kategorií. Větší mi připadaly zbytečně drahé, menší zase ne o tolik levnější, abych si nemohl udělat radost a trochu si polepšit.
Zcela jednoznačné byly naopak mé požadavky na vstupní konektory: starý VGA analog ani nový digitální DVI standard nemohou chybět, ostatní trendové varianty vstupů neupotřebím a pokud by se mi někdy dostalo do ruky výstupní zařízení s jinou koncovkou, redukci na výše zmíněné standardy vždy seženu.
Ostatní parametry jsem pak volil na základě obecně dobře známých technických poznatků, právě vzhledem k výše popsanému zamýšlenému využívání monitoru, opět s přihlédnutím k poměru cena/výkon. Jas: 300 cd/m2. Kontrast: 700:1. Doba odezvy: 5 ms. Nativní rozlišení: 1280 x 1024. Rozteč bodů: 0,294 mm. Úhel horizontálního a vertikálního pohledu: 140°.
Pro model s integrovanými reproduktory (byť je jejich funkce reprodukce zvuku samozřejmě víceméně nepoužitelná) jsem se rozhodl z čistě estetického důvodu, o pár desetikorun levnější varianta bez nich se mi prostě designově nelíbila. Stejně tak mě nezajímá možnost instalace monitoru na zeď.
Pro úplnost dodávám, že jsem se na doporučení přátel rozhodl pro značku Acer a konkrétně si vybral model AL1916CSd. Jeho rozměry jsou [š x v x h]: 422,2 x 433 x 175,8 mm, hmotnost 5,6 kg a spotřeba 6O W.
fk

(22-08-07) Oficiální stanovisko k ukončení hráčského angažmá v FBC Hopochos.
Vzhledem k nedůstojným okolnostem, za nichž se ve florbalovém klubu FBC Hopochos (za který jsem uplynulou sezónu nastupoval v soutěži Pražská třída mužů MPh 7 - I. divize) konal výběr delegovaných rozhodčích pro následující soutěžní ročník, jsem se rozhodl ukončit své hráčské působení v tomto klubu.
Prosazoval jsem totiž mechanismus veřejného losování. Když jde o nemilou povinnost, kterou nechce nikdo dobrovolně vykonávat, přijde mi nečestné a nesportovní, aby neměli všichni stejnou šanci (ne)být oním potrefeným smolařem. Jenže většina spoluhráčů mi inkriminovanou funkci přiřkla v nesmyslném tajném hlasování s alibistickým poukazem na mou "největší florbalovou zkušenost". Takto určen jsem funkci odmítl vykonávat. Ostatně, nebyl stanoven žádný trest za její nepřijetí.
Moje argumenty však nejen že nebyly vyslyšeny, byl jsem dokonce označen za zrádce, který zklamal důvěru v něj kladenou! Následná (opět) tajná hlasovací fraška o "možnosti mého dalšího setrvání v klubu", jejíž výsledek (proti menšina, většina pro nebo z principu zdrživší se hlasování) si každý vykládal, jak se mu hodilo do krámu, byla onou pověstnou poslední kapkou. O navazujícím nechutném handrkování, formou i obsahem značně pod úrovní komunikace mezi slušnými lidmi, radši ani nemluvě.
Svou aktivní hráčskou kariéru ovšem nekončím. Právě probíhá byrokratická část mého přestupu do SK Dynamis. S jeho B týmem jsme se s Hopochos pravidelně utkávali. Vím tedy dobře, do čeho jdu. Jistě si polepším sportovně a doufám, že i lidsky. Těším se! Všechno zlé je pro něco dobré...
fk

(16-08-07) Právě jsem se vrátil z utkání 3. předkola Ligy mistrů mezi Spartou a Arsenalem a jsem smutný. Smutný ani ne tak z toho, že londýnský soupeř utrpěl na Letné nezaslouženou výhru poté, co si v průběhu celých devadesáti minut nevypracoval jedinou vyloženou šanci a oba góly vsítil téměř do prázdné branky po našich nevynucených chybách. Protože v tom je síla velkých a slavných klubů, dokázat vytěžit z minima maximum a bez ohledu na okolnosti vyhrávat. I když bych byl za své nemalé peníze utracené za vstupenku jistě oprávněn požadovat mnohem víc. Smutný jsem především z toho, jakým způsobem ovlivnil vývoj zápasu španělský rozhodčí, který domácí vyloženě poškodil svým bezskrupulózním nadržováním týmu ze západní Evropy. Nebudeme přece mezi naši zavedenou západní elitu tahat nějaké nazdárky z východu, že? Ti ať se navštěvují navzájem v rámci béčkového poháru UEFA... A pak taky z toho, že současná Sparta na víc prostě neměla. Jednak by se dalo dlouhé minuty polemizovat o dnešní sestavě a střídání (např. proč celé utkání odehráli pomalí Horváth s Kuličem, proč v základu nastoupil jalový zběsilec Rezek, proč celé utkání na lavičce proseděli rychlík Kysel a ekvilibrista Sylvestre atd.), druhak o výkonech jednotlivců. Jediný sparťanský hráč, jehož dnešní výkon snese přísnější měřítka, je novic Abraham. Ostatní ze sebe nevydali vše, zbytečně chybovali, nehráli týmově. Za takové konstelace prostě nemůžeme chtít vyhrávat nad týmy jako je Arsenal.
Diametrálně odlišná situace by samozřejmě byla, pokud by za Spartu nastoupil mezi tyče nejlepší brankář planety Petr Čech, v obraně vedle matadora Řepky vyzrálí mladíci Kováč s Hübschmanem, v záloze generační mix Nedvěd, Rosický, Sivok a v útoku třeba Koller s Jarošíkem. To by si ovšem musel někdo konečně uvědomit, že celý tuzemský fotbalově-ekonomický rébus stojí trochu jinak, než je na něj doposud nahlíženo. Pokud totiž prodám své nejlepší hráče, zbudou mi ti průměrní a špatní a s průměrnými a špatnými nemůžu chtít dosahovat dobrých a ještě lepších výsledků. Těch dosáhnou pouze ti, kdo mají v kádru právě nejlepší z nejlepších – ostatní jen náhodně paběrkují. Při nevýrazných výsledcích se samozřejmě mohu rozloučit se zásadním přílivem finančních odměn za sportovní úspěchy ze strany fotbalové federace a ruku v ruce s nimi i s příjmy z reklamy a od sponzorů. Je to svým způsobem začarovaný kruh, ale platí tu jedna základní ekonomická poučka: peníze dělají peníze. Pokud budu mít v týmu skvělé hráče, nemusím se bát, že nebudu mít na jejich platy. Oni si je totiž svým umem vydělají sami!
fk

(13-08-07) Z publikační kadence mých posledních příspěvků by někdo mohl nabýt mylného dojmu, že jsem se dal na blogování. Není tomu tak a ani to nemám v plánu. Jen má sobotní výfuková story došla naprosto nečekaného rozuzlení a o zážitek z dnešní ranní cesty městskou hromadnou dopravou se s vámi rovněž nemohu nerozdělit.
Za účelem přesné rekognoskace škod a následného provizorního zabezpečení od podlahy odstávajících dílů potrubí vázacím drátem tak, aby se zítřejší cesta do servisu neproměnila v horor o Rozparovačovi, jsem před pár minutami najel svou combi limousinou před domem na zvýšený obrubník. Potřeboval jsem se pod auto nějak nasoukat a bez dalšího jištění jsem prostě výrobcem k autu přibalenému heveru nevěřil. Několikaminutový řev tůrovaného motoru, jež si celá operace vynutila, zburcovala jednoho ze sousedů, který – světe div se – vlastní pár kilometrů od našeho společného bydliště autodílnu a ochotně se nabídl, že během zítřejšího dopoledne vše potřebné nakoupí, přiveze, vymění a zprovozní přímo u něj na dvoře! Jak se zdá, dobrý člověk ještě žije. Tedy doufám…že to zítra všechno dobře dopadne.
Hned z kraje druhého tématu uvádím na pravou míru skutečnost, že do MHD mě nevyhnala neprovozuschopnost vlastního vozu, ale že se jedná o můj standardní ranní rituál. Ekologicky nesmýšlející posměváčci hned záhy pochopí, proč to tu takto zdůrazňuji. Dnes ráno, lehce před devátou hodinou, jsem totiž byl, jako nemálo mých spolucestujících v lince 210, pozvracen! Viníkem našeho znečištění naštěstí nebyl žádný asociál s kvasícím žaludkem plným nočního alkoholu, ale děvče předškolního či raně školního věku. I když o té asociálnosti by se dalo spekulovat: než jsme se stačili vzpamatovat, vystoupila nevolností dotčená holčička i s rodiči bez jediné omluvy na nejbližší zastávce. Pikantní na celé příhodě je skutečnost, že vedle mě seděla stejná sympatická slečna, jako když jsme se před necelým měsícem v autobuse stejného čísla, ve stejný čas a téměř na stejném místě zlehka vybourali. Nevím, zda mě má uklidnit fakt, že předtím i potom jsme spolu několikrát bez úhony cestovali – tuším totiž, že jsme už nikdy jindy neseděli vedle sebe. Každopádně už teď vím, že až ji příště zase potkám, pozdravím ji větou: "Tak jaká katastrofa to bude dneska?," a budu doufat, že neodpoví: "Dneska bysme se třeba mohli konečně seznámit." Když jsem zážitek se zapeklitou pointou odpoledne líčil kolegovi producentovi Rezkovi, zajíkajíc se upřímným smíchem nakonec lakonicky poznamenal: "Takže máme Evu," čímž myslel jednu z hlavních protagonistek našeho chystaného filmu. Při vědomí svého spokojeného manželství jsem byl zcela zásadně proti!
Pokračování příště…
fk

(11-08-07) Dnes se nám rozpadl výfuk u auta. Banalita, řeknete si. Z kraje jsem na to nahlížel úplně stejně. Fyzicky opotřebované potrubí prostě dosloužilo, v prorezlém spoji těsně za katalyzátorem uhnilo a poroučelo se k zemi. Opravdu nic neobvyklého. Obezřetný řidič na možnost, že poločas rozpadu nějaké součásti jeho vozítka nastane v nepříliš vhodném okamžiku, pamatuje pojistkou a když z ničeho nic nejde jinak, nechá se prostě zdarma odtáhnout do nejbližšího servisu. Jenže co dělat, když k odloučení částí dojde pár metrů od vašeho domu, přesně jak se to stalo nám? V takovém případě totiž pojistka odtah nepokrývá – auto vás nenechalo nikde ve štychu. Varianty řešení jsou naštěstí minimálně dvě: sáhnout do vlastní kapsy a objednat nějakou tu komerční odtahovku, nebo zavolat kamarádovi a nechat si hodit lano. Rozumím, chápu, žádný problém. Tedy až na to, že je sobota. A v sobotu se v Čechách, jak jsem s hrůzou zjistil, rukama nepracuje! Není tedy ani kam odtahovat. Přiznávám, naivně jsem předpokládal, že vytočím dvě maximálně tři čísla nejbližších autoopraven, ověřím si, zda mají potřebné součástky skladem a za pár hodin budeme moci vyrazit, kam jsme měli naplánováno. V případě akutního celonárodního nedostatku oněch součástek alespoň vozem náhradním, který nám na dobu nezbytně nutnou servis (samozřejmě gratis) zapůjčí. Chyba! Realizace kapitalismu v praxi u nás stále značně pokulhává. V sobotu odpoledne a v neděli celý den nemají otevřeno nikde a telefony jsou pro jistotu hluché. Jediný pražský "nonstop" servis, který se mi na internetu podařilo vyhledat, pak realizuje výměny dílů pouze v pracovní dny a náhradní vozy nepůjčuje. Důvod: na skladě nedrží žádnou zásobu, vše co je zrovna potřeba někam namontovat, nakupuje dle momentálních objednávek oprav po velkoobchodech. Záloha předem, aby bylo součástky za co nakoupit, je samozřejmě povinná. Nenechte se vysmát!
Takže trčíme doma, já píšu tenhle sloupek a čekám až bude pondělí. Při vzpomínce na loňské socialistické a komunistické snahy o regulaci otevíracích hodin obchodů, se mi dělá před očima rudo.
Jak říká můj dobrý kamarád Filip: "Co chceš, tady u nás, v Rusku?" A má čertužel pravdu. Tohle by se ve Státech přihodit nemohlo. Tam by stačilo zvednout telefon a za pár minut už by nám před domem stál odtahový vůz nejbližšího autoservisu a já podepisoval předpřipravenou objednávku opravy. Do hodiny by byli zpátky, já bych bez problémů zaplatil kartou a rodina by mohla vyrazit na plánovaný výlet. Ale co bych chtěl, tady u nás, v Rusku, kde stačí v uzenářství chvilka nepozornosti a už vám do papíru lifrují zelené párky a plesnivý salám. Přece se to nevyhodí! O jídle kupovaném na ulici ani nemluvě, o kvalitě většiny restaurací jakbysmet. To už je ale zase jiný příběh, v němž ovšem peníze taky nehrají žádnou roli! Máme se za co stydět…
fk

(23-07-07) Jakmile se nám 24. dubna narodila dcera Natalie, naordinoval jsem si svou soukromou rodičovskou dovolenou. Prvních čtrnáct dní jsem vůbec nechodil do práce ani nijak jinak nevytvářel hodnoty a jen si užíval svou novou životní roli. Byl to doopravdy neskutečný a neopakovatelný pocit. Nepopsatelná radost a štěstí se snoubily s milióny momentálně nezodpověditelných odpovědnostních otázek a kolotočem patřičně bezstarostných oslav. Přesně, jak jsem to tušil, jak jsem si to představoval.
Zítra budou Natalii tři měsíce. Za svůj dosavadní kratičký život už ale stihla narazit na oba největší problémy našeho státního zřízení (zřízení myšleno od slova zřídit). Na neschopné úředníky státní správy i na vpravdě socialistické zdravotnictví.
První komplikace nastala, když jsem byl dceři na radnici Prahy 4 vyzvedávat rodný list. Někdo se totiž někde přehlédl a z Natalie udělal Natálii. V samotném ÚPMD, kde se miminko narodilo, k omylu rozhodně dojít nemohlo: veškerou dokumentaci z porodnice totiž máme s krátkým a. Když jsem si na tuto skutečnost dovolil na matrice upozornit a doklad pro chybu odmítl nepřevzít, úřednice se na mě obořila, co že to na ni zkouším, že ona má v papírech jasně dlouhé á, takže z jejího pohledu je listina korektní a pokud s tím chci něco dělat (rozuměj: pokud chci rodný list se jménem, který jsme naší holčičce regulérně vybrali a na patřičných místech nahlásili), mám uhradit poplatek jeden tisíc ká čé za změnu jména! Samozřejmě jsem nejprve protestoval a následně držel přednášku na téma důkazní hodnoty úředně neověřených písemností... Nebudu vás zatěžovat absurdními detaily celého divadla – druhý den jsem si šel zbrusu nový dokument, s jehož obsahem jsem již byl stoprocentně ztotožněn, vyzvednout, aniž bych hradil jakýkoliv poplatek. Nehoráznost a neomalenost chování úřadu, který si ještě evidentně nestačil uvědomit, že doba Rakouska – Uherska respektive Československé socialistické republiky je dávno pasé a nyní je tu on pro mě a ne já pro něj, je každopádně – ať už kauza dopadla jakkoliv pozitivně – do očí bijící a do nebe volající (každému podle jeho gusta).
Druhá patálie nastala, když se prckovi ani po dvou měsících od narození plně nezprůchodnil slzný kanálek v pravém oku. Pominu fakt, že je tento nedostatek sám o sobě nepříjemný – pomoc je totiž veskrze triviální. Jak jsme se ovšem na vlastní kůži přesvědčili, pouze v teoretické rovině! Jedná se o rychlý ambulantní zákrok, při němž dojde k propláchnutí problematické cesty antibiotickým roztokem a následné doléčení probíhá vykapáváním. Tedy teoreticky. V reálu jsme museli na ošetření ve fakultní nemocnici Na Bulovce čekat skoro hodinu a půl, v úzké nevzhledné chodbičce - čekárně přeplněné netrpělivými miminky se stejnými obtížemi. Jak jsme se na místě dozvěděli, je Bulovka údajně jediným místem v Praze, kde tento úkon provádějí... Tím spíš je skutečnost, že se nedá objednat na konkrétní čas, nepochopitelná. Mnohem horší je ovšem fakt, že ordinace funguje jako fabrika s běžícím pásem. Vložíte mimino, vykážou vás bez pardonu za dveře, vykonají potřebné a vyplivnou vám vaši otlačenou plačící ratolest do náručí – a další na řadu. Žádný div, že z toho jde ošetřujícímu personálu hlava kolem a pravé oko se občas zamění za levé, jako v našem případě, nebo obráceně. Že vás doktor nejdřív sepse, co mu tam lezete, když dítěti nic není, je možná pochopitelné, neomluvitelný je ovšem jeho prvotní omyl! Ještě že se bavíme o průplaších očí a ne nějakých chirurgických zákrocích. Rozum i srdce zůstávají stát, vítejte v předrevolučním Rusku! A za týden přijďte znova.
Naštěstí nic není jen černo-bílé. Narození potomka za mě vyřešilo jeden velký problém, se kterým jsem se dlouhodobě potýkal – vachrlaté prioritizování mých aktivit, činností a povinností. Najednou si totiž uvědomíte, že času je zatraceně málo a tak je třeba se věnovat jenom tomu, co vás baví nebo vám alespoň přináší užitek. Ostatní jsou zbytečnosti, které si nezaslouží vaši pozornost. Ve florbale jsem si dal po sezoně více jak dvouměsíční pauzu a ta mi rozhodně prospěla – získal jsem totiž nad svým sportovním snažením velký nadhled. Pokud nebudu mít zrovna náladu makat, zůstanu radši doma. Chodit si zahrát z povinnosti nemá žádný smysl a je jen ztrátou času a poškozováním ambicí ostatních. (Kéž by k tomu tak přistupovali všichni moji spoluhráči!) Taky jsem začal psát články s hudební tématikou pro komerční server i-legalne.cz, byť se témata často kryjí s náplní našeho vlastního Rockshocku. Jsem za to ovšem, na rozdíl od psaní pro RS, placen a přitom stále referuji pouze o tom, co mě zajímá. Nedělám tedy nic, co bych nechtěl, kvůli tomu, že za to mám peníze. Jen si za svou práci, kterou bych dělal stejně a pouze pro radost, účtuji honorář. Ideální stav! Tím spíš, že na web Rockshocku, aby moji tradiční čtenáři nepřišli zkrátka, vždy umístím prolink na jinde nově publikovaný článek. Spokojenost na všech stranách. Úplnou novinkou je pak pro mě role scénáristy a budoucího režiséra. Více o nezávislém filmovém projektu, který vychází z mé oficiální románové prvotiny Záblesk poznání, v produkci Romana Rezka, ale v nově zavedené sekci Film.
fk

(16-05-07) Velmi mě rozhořčilo autoritativní vyjádření prezidenta Klause, že kdyby na to přišlo, tak "by stavbě Národní knihovny podle Kaplického návrhu klidně zabránil vlastním tělem;" tak se mu vítězná architektonická studie nelíbí, tak ho pohoršuje! Rozumím konzervativnímu vkusu pana profesora, ale nechápu, kde beru tu drzost (ano, drzost!), ohánět se a vyhrožovat svým funkčním postavením v takto bezprecedentní záležitosti. Jako občanovi mu samozřejmě přísluší celý projekt jakkoliv komentovat a případně i v souladu s naším právním řádem napadat, a trvá-li na tom, tak to stejné může činit i z pozice hlavy státu, ovšem pouze to a ani o drobet víc! Není totiž ani zadavatelem ani odbornou porotou určující vítěze zadavatelem vypsané veřejné mezinárodní soutěže, natož jejich sponzorem.
A to je přesně to, co mě na vítězném modelu nové budovy Národní knihovny z dílny Future Systems Jana Kaplického baví nejvíce (nejsa architekt ani odborník na knihovnictví a tudíž bez možnosti odborného zhodnocení všech detailů inkriminované stavby). Koncept totiž zcela naplňuje premisu moderní architektury: ruku v ruce s absolutní funkcionalističností objektu, vycházející z využití nejmodernějších technologií a materiálů v neotřelé kombinaci s těmi osvědčenými, jde její neoddiskutovatelná schopnost vyvolávat emoce. Musíte ji buď milovat nebo nenávidět, lhostejnými vás nenechá v žádném případě.
Můj největší výsměch si pak v této souvislosti vysloužili všichni ti odpírači moderní architektury, kteří argumentují tím, že se podobná nová budova do naší zlaté historické matičky nehodí, že ji její případnou instalací zprzníme, pročež se k nám přestanou hrnout stávající masy architektonicky-kulturních turistů, bažících po hodnotných zážitcích. Jsou totiž (ti odpírači) na absolutním omylu! Vždyť to, co svou - v celosvětovém měřítku - neopakovatelností táhne všechny ty turisty do Prahy, je právě to, jak si zde naprosto neokázale a geniálně podávají ruce jednotlivé architektonické styly, školy a techniky! Gotika s barokem, kubismus s renesancí a klasicismem, a naopak či křížem kráž nebo úplně jinak. Důkazem budiž náš nejopěvovanější hradčanský monument se svatovítským svatostánkem coby mementem, respektive třešničkou na dortu! Proto jsem tolik rád za Tančící dům Vlada Miluniće a Franka Gehryho a teď za Kaplického knihovnu. Ať už ji jedni nazývají Žabičkou, Medůzou, Okem či Šmoulím hradem a druzí třeba Vesmírným flusancem nebo Kydancem slizu. Jen takové stavby totiž dokáží zachovat časově neomezený moderní ráz našeho hlavního města a nepřipustí, aby se z něj stalo zatuchlé muzeum doby, která je již dávno pasé. Argumentem a vzorem budiž třeba Paříž s původně rovněž masově apriori dehonestovanou skleněnou pyramidou I. M. Peie v Louvru nebo šíleným Centre Georges-Pompidou (na němž se mimochodem Jan Kaplický spolupodílel jakožto blízký spolupracovník autorského dua Rogers – Pian), dnes nejnavštěvovanějšími artefakty města na Seinou.
Stejně liché jsou i stesky, že Kaplického knihovna sama o sobě ano, ale na jiném místě (myšleno někde na panelákovém předměstí, kde není - z pohledu takto argumentujících - architektonicky co zkazit). Nesmysl! Pro umístění na někdejší letenské tramvajové smyčce byla Knihovna projektována a do jiného prostředí je nepřenosná.
Chce to jediné, respektive dvojí: méně maloměšťácké zaprděnosti a více odvahy měnit takzvaně zavedené pořádky, a čas od času vystrčit nos za hranice a nemyslet si přitom, že máme doma patent na rozum.
fk

(22-04-07) Měl by Jiří Čunek demonstrativně odstoupit z veřejných funkcí, vyřešit si své osobní problémy a poté se případně do politiky vrátit? Bylo by to jistě nejčistší řešení stávající situace. Pokud by ovšem v politice fungovala standardní demokratická presumpce nevinny a ne její bulvárními médii pokřivený bastard presumpce vinny. V opačném případě by tu totiž za chvíli vrcholovou politiku taky nemusel mít kdo dělat. Vždyť destruktivní moc uměle vyvolaných mediálních afér je v naší v bolestech se rodící demokratické společnosti stále obrovská. Smyšlenou aférou tu jednoduše odstřelíte kohokoliv a to je žalostný stav! Navíc: nebyl by náhodou případný ministerský náhradník sám o sobě protiústavní personou, respektive jak by vůbec byl přesně definován jeho mandát: jako dočasný, funkčně omezený či ve všech směrech plnohodnotný? Co by se s ním stalo, kdyby se Čunek do politiky – ať už z jakéhokoliv důvodu – nevrátil? A co by vlastně stávajícího předsedu KDU-ČSL opravňovalo k tomu, na ministerstvo se vrátit? Soudní rozhodnutí, které v sobě vždy ponese určitou pachuť nedůvěřivosti? Tedy alespoň u nás… Ten kruh je začarovaný a proto se uzavírá. Přežila by vůbec lidová strana ve své stávající neduživé kondici demontáž svého šéfa, když se zatím v jejích řadách neobjevil žádný rozumný protikandidát? Proč asi koaliční partneři dlouhodobě důrazněji netlačí na Čunkovo odvolání zevnitř KDU-ČSL? Nevyhovuje jim náhodou tato oslabená pozice jejich vládního partnera? A propos: o Čunkovy extrémní výroky na adresu Romů zde vůbec nejde. To jsou pouze zastírací manévry v době nejpalčivějšího průběhu jeho reálných úplatkářských kauz, které mají pouze odvést pozornost dotěrné veřejnosti od skutečného jádra pudla. Přesně jako ve filmu Vrtěti psem...
Ocenění za nejlepší politický čin poslední doby tak v těchto souvislostech získává vystoupení někdejšího předsedy vlády i strany Zemana z ČSSD. Důchodce z Vysočiny, kterému už prý o nic nejde – což je právě ten markantní rozdíl oproti aktivním politikům, který jeho svobodnou vůli jistě z části determinuje, i když nijak nezmenšuje – si jednoduše chtěl zachovat tvář a na protest proti chování Jiřího Paroubka a jeho politickým způsobům i výsledkům prostě odešel. Jak jednoduché a čisté řešení. A zároveň, jak taktický tah! Starý politický kozák holt ještě pořád válí.
Za stejně lišácké pak lze považovat i prohlášení prezidenta Klause, v němž deklaruje svůj úmysl kandidovat i v příštích volbách hlavy státu. Nechtěl se prý dostat do vleku událostí. Přeloženo do češtiny: nehodlá se angažovat v nedůstojných hrátkách politických stran a jiných zájmových spolků, představujících vlastní prezidentské kandidáty podle unisono mustru - Neklause. Přitom preference české společnosti jsou zcela jasné: Václav Klaus má jako prezident téměř dvoutřetinovou podporu. Vypovídající hodnota tohoto úkazu v souvztažnosti ke stavu naší politické kultury: k nezaplacení.
fk

(12-04-07) Tuzemští zemědělci, zhlédnuvší se v rakouských protiatomových aktivistech, blokují naši jižní hranici pod heslem "Chceme české maso – rakouská kolena zpátky do Alp". Chtějí tak vyjádřit svou nespokojenost se zemědělskou politikou současné české vlády. Fakticky ale pouze poukazují na vlastní neschopnost obstát v tvrdé konkurenci otevřeného evropského trhu. Mnozí z nich si totiž ještě nestačili uvědomit, že časy, kdy všechno bylo všech a z družstva si tak mohli odnést domů cokoliv, co zrovna potřebovali a s nulovými náklady pak "hospodařit" na vlastním, jsou nenávratně pryč a na reálném trhu přežijí jen ti skutečně nejlepší hospodáři v pravém slova smyslu. A to rozhodně nejsou ti, kteří si stěžují, že je v zimě zima a v létě teplo nebo že je to které roční období mírnější nebo naopak drsnější oproti tomu, jak by to vyhovovalo zrovna jim a proto žádají od státu nejrůznější náhrady škod, které jim příroda svým nevypočitatelným chování způsobila, eufemisticky nazývané "dotace". Opravdu nevidím jediný důvod, proč kupovat tuzemské výrobky za vyšší cenu, když jsou ty levnější importované kvalitativně minimálně srovnatelné. Ať žije neviditelná ruka trhu, nejlepší to regulátor! Ostatně: sedláků a farmářů je u nás statisticky necelých sto tisíc, což je demograficky zanedbatelná menšina, tak proč bychom se jimi měli nechat vydírat, respektive, proč by na ně měla většinová společnost doplácet, když je to i výhledově ekonomicky nevýnosné. Vždyť to není ani rok, co nám tvrdili, že pokud výkupní cena vepřového masa klesne pod 30 Kč za kilogram, celá česká zemědělská výroba se položí - dnes je inkriminovaná cifra pod pětadvaceti korunami a jede se dál... A pokud by náhodou došlo na scénář, který demonstrující prezentují jako katastrofický, a sice že zahraniční firmy, které zde momentálně levně prodávají své importované zboží, časem skoupí jejich podniky a následně vyšroubují své ceny do astronomických výšek? Nebude přece nic jednoduššího, než je tvrdým konkurenčním bojem porazit. Konkurence je především o dvou faktorech: kvalitě a cenách. Tak čeho se bát?
Podobný mezinárodní přesah má i kauza emisních povolenek, které členským zemím přiděluje EU. Česká republika jich letos dostala o 14% méně, než žádala. Na první pohled to může vypadat, že bruselští úředníci blokují průmyslový rozvoj naší země. Při důkladném ohledání problému ovšem vylézá na povrch neblahé zjištění, že naše ekonomika vykazuje emise v objemu 10 tun na hlavu, zatímco Velká Británie se spokojí se čtyřmi a Francie dokonce pouze s 2,7 tunami na hlavu. 86,8 miliónu tun, povolených vyprodukovat na našem území v letech 2008 – 2012 tak nemůžeme brát jako nic jiného, než korektní pobídku ke zlepšení ekologické situace v našem průmyslu. Efektivita je totiž ten pojem, jež by nás v těchto souvislostech měl pálit a na jehož naplnění by nám mělo záležet. Pokud se tedy chceme poměřovat s civilizovaným světem a ne třeba s komunistickou Čínou. Nehledě na to, že v roce 2005 byla produkce skleníkových plynů u nás nějakých 82 milionů tun, takže prostor pro růst tu stále ještě je!
A když už jsem u těch mezinárodně-politických tanečků, nedá mi to nepíchnout do vosího hnízda jménem americký vojenský radar na našem území. Na celé záležitosti mě nejvíce "baví" fakt, jací jsme my Češi vychcaní poserové. Rádi bychom, aby nás naši američtí spojenci na lusknutí prsty ochraňovali od všeho zlého, ale zároveň nejsme ochotni nijak přispět ke společnému bezpečnostnímu dílu a nechat na svém území vystavět pouhý – podtrhuji: pouhý! – radar, monitorující případné nepřátelské rakety, jež budou eventuelně likvidovány antiraketami ze sousedního Polska. Nestaneme si přece dobrovolně cílem protiamerických teroristických výpadů, hřímají hystericky odpůrci radaru a ve své omezenosti nedokážou domyslet, že se naopak máme šanci stát jedněmi z nejdůležitějších amerických spojenců, což naopak radikálně posílí bezpečnost našeho státu. Prý máme historicky špatnou zkušenost s přítomností cizích armád na našem území. Není ale právě teď ten správný čas a ta vhodná šance, jak tuto nemilou skutečnost zvrátit?
Na závěr tradičně fotbal. Naši reprezentanti si mezi zápasy s Německem a Kyprem vyhodili na hotelu z kopýtka. Jsem ten poslední, kdo by v této souvislosti kázal o morálce. Mrzí mě ale několik věcí. Předně by si pánové měli uvědomit, že na reprezentačním srazu jsou prostě v práci a tudíž si nemohou dělat, co si zamanou. Druhak jejich výkony na hřišti byly tragické a tak ani není důvod mhouřit nad jejich nedisciplinovaností oko. Skoro by se dalo říct, že mají s disciplínou problémy jak na hřišti, tak mimo něj. Za třetí, kromě hráčů samých nese zásadní podíl viny na celé kauze manager týmu Košťál, který nejen že mužstvu nedokázal zajistit takové podmínky, aby zápasový dvojblok proběhl v kýženém klidu a pokoji (k hotelu, kde byla ubytována německá reprezentace, se nedalo nepozorovaně ani přiblížit; Angličané jsou naopak pověstní tím, že si se sebou vozí své rodinné příslušníky), ale zároveň absolutně selhal i v okamžiku, kdy se celá záležitost provalila a on ze své pozice odmítl komunikovat s médii. A stejně tak má svou osminku másla na hlavě i dlouhodobě na všech frontách špatně pracující trenér Brückner, ale to je na samostatné zamyšlení.
To na Letné se aktuální nemilá situace pod koberec nezametá. Sparta, která ostudně zaváhala v domácím zápase s Jabloncem, sice složila úspěšně reparát o 14 dní později proti Mladé Boleslavi, když v posledních dvaceti minutách otočila výsledek z 0:1 na 4:1, sobotní výkon ve Zlíně byl ale zase tristní. Asi jako prvních sedmdesát minut střetnutí s Boleslaví, kdy z námi předváděné hry bolely oči. Tentokrát ale žádný bombastický závěr, díky němuž by bylo vše předchozí negativní odpuštěno, nepřišel. A tak bylo opět zatěžko hledat na trávníku někoho, kdo by si za svůj předvedený výkon zasloužil znovu obléci rudý dres. Proto tolik tleskám obratem započatým konsolidačním snahám vedení klubu včetně trenérů Bílka a Siegla, kteří prokázali dostatek osobní odvahy a jali se situaci řešit rázně. Pokuty, přeřazování do rezervního týmu, větší tréninkový zápřah a vůbec častější přítomnost hráčů na stadionu a v tréninkovém centru jistě udělá své a borci se o sparťanské triko konečně poperou, jak se patří. Ano, těm milionářským floutkům, kteří si myslí, že samotné angažmá ve Spartě je vrchol, po jehož dosažení lze již stagnovat, je třeba řádně zvednout mandle!
fk

(26-03-07) Českomoravská myslivecká jednota se bouří proti Večerníčku Madla a Ťap. Zvažuje dokonce podání stížnosti k Radě pro rozhlasové a televizní vysílání. Předmětem její nelibosti je negativní zobrazení postavy myslivce v jednom z dílů seriálu, která je v přímém rozporu s jeho hlavním lidským hrdinou - ochráncem národního parku, starajícím se o mládě rysa a starší loveckou fenu. Na ty darebný myslivec neúspěšně vystřelí z posedu a poté zmateně argumentuje, že střílel po velké divoké kočce a toulavém psovi – jasné to škodné… Můžeme samozřejmě polemizovat o vhodnosti takovéhoto stigmaticky precedentního zobrazení v dětské pohádce, respektive o dramaturgickém záměru samotném (proč to musel být zrovna myslivec a ne třeba pytlák, kdo střílel, v souvislosti se zápletkou – ohrožením hlavních postav příběhu – by to bylo vcelku lhostejné). Mnohem zajímavější ale bude zamyslet se nad samotnou podstatou mysliveckých protestů. Vadí jim problematické zobrazení proto, že jsou přesvědčeni, že takoví prostě nejsou, nebo proto, že se neradi dívají pravdě do očí?
Jedna věc je jistá: někdejší lidová myslivost byla stejnou komunistickou zhovadilostí jako třeba Lidová milice. Uniformy a zbraně všem správně prokádrovaným, byť třeba naprostým laikům. Důležitá byla především ona v názvech deklarovaná lidovost té které činnosti, bez ohledu na její skutečné důsledky. Obě organizace tak měly po právu příšernou pověst a obě byly do nových společenských pořádků netransformovatelné. Jenže té druhé se přesto povedlo přežít, navíc bez zásadnějších interních reforem, které by v druhém plánu znamenaly značnou redukci původní členské základny. Proto se současní příslušníci myslivecké jednoty nesmějí divit, když někdo cizí poukazuje na rudou kouli lidové myslivosti, kterou za sebou vědomě vlečou. Amputace sice nebývají bezbolestné, často jsou však pro přežití zdravého jádra nezbytné…
Stejně jako měl prvorepublikový četník svou vážnost, důstojnost a hrdost, měl ji i tehdejší správce lesů. Pro svou funkci totiž měli oba patřičné vzdělání i osobnostní předpoklady. A jak vidno, s postupnou reformou novodobého policejního sboru se začínají ze scény vytrácet i v temné minulosti tolik populární policajtské vtipy. Dobrovolní hasiči jsou pak ještě lepším příkladem zvládnuté post-socialistické transformace. Stejně tak ochránci národních parků, jedni z nositelů v minulosti tolik dehonestovaných zelených uniforem, pro svou stávající práci po zásluze vyzdvižení právě v inkriminovaném Večerníčku. Ale co řadoví myslivci, kdy si je budeme moci přestat spojovat s opovržení či posměchu hodnou chátrou z kultovního filmu Slavnosti sněženek?
fk

(06-03-07) Na celé aktuální mediální kauze někdejšího milicionáře Františka Lamberta, minulý týden odvolaného vrchního a programového ředitele České televize a nově jejího ředitele finančního, mě nejvíce zaráží, pohoršuje a uráží bezskrupulóznost, s níž dotyčný soudruh zcela vážně a veřejně ospravedlňuje svou inkriminovanou příslušnost k ozbrojené pěsti dělnické třídy. Jeho hlavním argumentem totiž je, že byl do Lidových Milicí zapsán automaticky, jakožto člen KSČ. A tudíž šlo, z jeho úhlu pohledu, pouze o "úřední formalitu". Ostatně nikdy přece "nikomu neuškodil", natož aby šel někdy "proti lidem". Byl jen na pár povinných "přihlouplých školeních"… Že by třeba už samotný škraloup členství v totalitní KSČ měl automaticky, minimálně v rámci jakési autocenzury, doživotně diskvalifikovat z aktivního veřejného funkcionářství v rámci nástupnické demokratické společnosti, ho – jako ostatně mnohé další – ani nenapadlo. Z dikce žádného zákona to totiž zatím přímo nevyplývá, dostačující je čisté lustrační osvědčení případně bezpečnostní prověrka (ČT zaslouží pochvalu, že interně řeší milicionářství svých zaměstnanců na určitých postech takto nadstandardně), a slova jako morálka, slušnost či hanba mu zase tak moc neříkají. Aby taky ano, když měl žaludek na to, dělat velkou kariéru už za minulého režimu a nijak se nepozastavovat nad tím, že mu "…v roce 1988 byla nabídnuta funkce v Kovosvitu, která byla podmíněna vstupem do KSČ…". Proto se ani nedivím, že v minulých letech v televizi sebejistě funkcionařil, i když dobře věděl, že tím de facto porušuje zákon. A stejně tak mě nepřekvapuje, že má chuť i po tom všem humbuku z kraje letošního roku na Kavčích horách zůstat - na funkci finančního ředitele přece nemá jeho někdejší členství v LM žádný formální vliv.
Ale co jiného byste čekali od slabošského prospěcháře jeho typu?
fk

(23-02-07) Taky jste si nemohli nevšimnout onoho doslova pozoruhodného faktu, že zatímco v někdejších Paroubkových představách jeho vlastní vlády byli opoziční poslanci, kteří by pro ni eventuelně zdvihli ve Sněmovně ruku, velebeni jako konstruktivní politici – v případě opačném jsou jeho vlastní spolustraníci zatraceni a vyobcováni jakožto zrádci a darební přeběhlíci? Nebo mi snad utekl nějaký podstatný detail a tentýž metr je skutečně použit...?
Taky vás svým obsahem, rozsahem i formou znechutil mediálně-bulvární humbuk okolo sebevraždy skladatele Karla Svobody? A dovedete si v těchto souvislostech představit, jaká hysterie se asi na našem šoubyzovém dvorečku strhne po skonu druhého velkého jevanského Karla? Taktéž signatáře Anti-charty, taktéž prominentního člena Husákovské normalizační kulturní mafie? Radši ani nedomýšlet!
PS: Nedávno jsem si uvědomil jeden zaznamenání hodný paradox. Dlouhá léta jsem pravidelně jezdil do Plzně za přítelem, kolegou hudebním publicistou Janem Petričkem a ani jednou v originálním prostředí neokusil tamní lahodný zlatavý dvanáctistupňový mok! Společnými a nerozdílnými silami jsme totiž (často nezřízeně) konzumovali jiný sluncem prosvícený životabudič - americký bourboun páně Beama. Oproti tomu doma v Praze jsem ve stejný čas se svým druhým náhradním rock´n´rollovým otcem (Petričko byl ten první) Bohoušem Němcem popíjel (matně si vzpomínám, že často ještě více nezřízeně) právě navýsost plzeňské tekutiny – božkovský (proti ostrému světlu rovněž zlatavý!) bramborový likér s plachetničkou i již zmiňovaný blahodárný žaludeční elixír se signifikantní pivovarskou branou ve znaku… Inu, cesty Páně jsou nevyzpytatelné; a jak nám bylo dobře!
fk

(08-02-07) Včerejší den byl fakt z kategorie nezapomenutelných! Asi proto, že jsem se na něj docela těšil. Velká jízda začala hned ráno. Musel jsem na poštu, vyzvednout si balíček s novou čepelí na mou florbalku. Otevřeli o pět minut později. V tu chvíli jsem se rozloučil s vidinou, že stihnu autobus, kterým standardně jezdím do práce. Protože z důvodu akutní pracovní neschopnosti většiny personálu zásilky vydávali u stejného šaltru, jako přijímali hromadná listovní podání, musel jsem si vystát téměř dvacetiminutovou frontu. Kdyby býval další autobus jel podle jízdního řádu, stihl bych ho. Jeho dvouminutový předstih mě ale vyřadil ze hry – a to jsem nastupoval na třetí zastávce od depa. Aby toho nebylo málo, uvízli jsme s dalším spojem na více jak čtvrt hodinu v zácpě... Když jsem konečně dorazil do práce, byl jsem kolegy neoficiálně informován, že nám zaměstnavatel o tři dny posouvá výplatní termín. Bez předchozího upozornění a na trvalo. Brigádník, který měl dopoledne na moje oddělení poprvé přijít, dorazil s půlhodinovým zpožděním. Když jsme ho vzali k jednomu z externích systémových dodavatelů na úvodní školení, zrovna korektně nefungoval testovací server. Během pauzy jsem si odskočil na Katastrální úřad, abych do rejstříku nahlásil změnu trvalého bydliště. Bylo mi vysvětleno, že jde o změnové podání jako každé jiné a že na něj tedy musím vyplnit příslušný papírový formulář, který je třeba osobně doručit na podatelnu a pak si tři měsíce ("Ale to víte, tohle je Praha, takže spíš tři čtvrtě roku až rok.") počkám. Teprve poté mi budou moci vyhotovit výpis z katastru s údaji, jež budou korespondovat s mými aktuálními nacionálemi. Co na to finanční úřad? Výplata samozřejmě ještě není na účtu. Brigádníkovi dávám možnost jít nebo nejít na systémové školení, které připravujeme pro kolegy z marketingu. Netýká se přímo jeho práce, ale úzce souvisí s aplikací, jež bude spravovat. Využívá možnosti svobodné volby a jde domů. Dostává se ke mně výplatní páska – stát mě podojil o dvacet tisícovek. Jdu domů. Montuji novou čepel. Její hrdlo je o pár milimetrů užší než násada hole, takže musím použít hrubou sílu. Upevňovací šroubky jsou na novém modelu umístěny jinde než na původním, takže musím hůl převrtávat. S tím jsem nepočítal, takže na trénink zřejmě nedorazím včas. Omyl! Na trénink nedorazím vůbec, nestartuje mi auto, baterie je přemrzlá. Chci ji vymontovat a dát ohřát do sklepa. Vracím se domů pro nářadí. Nejdřív zapomínám klíče od domovního vchodu, poté od auta. 4 krát tři patra zbytečně. Šroubovák se šestihranným nástrčným oříškem se mi rozpadá v ruce. Pouštím počítač, abych se poohlédl po nové autobaterii. Nejde připojení na internet. Jak že se to říká, "na posranýho spadne hajzl"?
fk

(25-01-07) Česká televize představila na Nový rok upravený koncept své hlavní zpravodajské relace – Událostí. Jako primární dramaturgický záměr této změny přitom prezentovala doslova "rozšíření" pořadu. To je ovšem, po téměř měsíci běhu nového formátu, kdy by již měly být odladěny jeho klíčové konceptuální proporce, značně problematické.
Dobrým strategickým tahem jistě bylo posunutí Událostí na devatenáctou hodinu. A to nejen kvůli zisku co nejvyššího počtu po novinkách lačnících diváků v rámci konkurenčního boje, ale i z důvodu opravdu dostatečné stopáže pro zamýšlené rozšíření zpravodajského servisu.
Pochválit lze i pevné časové schéma jednotlivých tematických bloků – hlavního zpravodajství, zpravodajství z regionů, počasí a sportu. Právě plovoucí rozvrh byl v minulosti asi největším koncepčním nedostatkem veřejnoprávních zpráv.
Velmi problematické je ovšem naplnění jednotlivých bloků i jejich rozsah. Navíc bych od hlavní zpravodajské relace televize veřejné služby očekával i samostatně servírované ekonomické a kulturní informace. Ty jsou momentálně rozpuštěny do hlavní a regionální relace, čímž je logicky omezena jejich komplexnost. Na rozdíl od čtvrthodinových Branek, bodů, vteřin – s nimiž jsem jako s jedinou dílčí částí Událostí v podstatě spokojen – tak klouže ekonomické a kulturní zpravodajství nutně pouze po povrchu nejmasovějších událostí, nejde do analytické hloubky, o komplexnosti přehledu ani nemluvě. Přitom má Česká televize potřebná data pohodlně k dispozici, kvalitně připravena a zpracována pro potřeby kanálu ČT24. Navíc je v rozšířeném hodinovém bloku na specializovanou ekonomiku i kulturu dostatek volného času – různé interní upoutávky a komerční reklamy totiž momentálně zabírají téměř čtvrtinu vysílací frekvence! Přitom jsou právě ony tím nejvíce rušivým elementem, negativně ovlivňujícím spád a tah pořadu jako celku, díky němuž podstatná většina diváků přepíná na jiný kanál a už se zpět zpravidla nevrací.
Jako velmi problematické vnímám i nesystémové míchání čistých informací s osobními komentáři v hlavním i regionálním zpravodajství. Oba formáty by měly být jasně odděleny, byť nesporně patří k sobě.
Na Kavkách mají rozhodně co zlepšovat. Naštěstí je potenciál zamýšlené koncepce sám o sobě dobrý a zatím pokulhává pouze jeho správná realizace.
fk

(24-01-07) Je to konečně tady, sice až na den přesně měsíc po Štědrém dnu, ale sněží! A silničáři opět zaspali, byť tradičně skálopevně deklarovali svou stoprocentní připravenost, tentokrát na maximum vyšponovanou skutečností, že tuhle zimu zatím ještě neměli možnost proti invazi bílé nadílky zasáhnout. Skvěle se bavím, s nepromokavou kapucou na hlavě, Jimi Hendrixem v uších, zbytky včerejší plzeňské dvanáctky v krvi a kopyty se zimním vzorkem na nohou. Ranní cesta do práce na osmicentimetrové vrstvě uježděného sněhu mi sice trvá skoro dvakrát déle než obyčejně, ale každá sranda něco stojí. Ještě že si ji mohu jako neřidič užít do krajnosti. Takhle nějak jsem si to v noci, když jsem se vracel z hraní v Rockshock clubu a kolem poletovaly první vločky, maloval…
I Michal Bílek má z čerstvé bílé peřiny jistě radost. Svým sparťanským svěřencům totiž sliboval vystrojit opravdovou tvrdou horskou předsezónní přípravu se vším všudy. Potom, co jsem viděl v neděli při přípravném zápase s Herthou Berlín, je mi jasné, že ji panáčci potřebují jako sůl. Inkriminovaný zápas byl totiž příšerně názornou ukázkou toho, jak to vypadá, když fotbalista přes vánoce o míč ani nezavadí pohledem a tudíž zapomene, že je kulatý. A aby toho nebylo málo, byly ony dvě zápasové hodiny těmi povětrnostně nejhoršími za celý víkend a vedením avizovaný grog nikdo nikde nerozdával. Hanba!
Přestože aktuální počasí sice konečně avizuje ostrý start navýsost venkovních zimních sportovních aktivit, my s FBC Los Hopochos budeme v sobotu hrát další trojzápas pražské florbalové soutěže. Tedy pokud zličínská nafukovací hala, kde se má turnaj uskutečnit, vydrží nápor vlhké sněhové čepice. A jestli vydrží, tak doufám, že mi to půjde jako minule, kdy jsem v posledních minutách zápasu s vedoucím celkem soutěže vsítil hned dvakrát, čímž jsem našemu týmu zajistil senzační remízu 4:4, kterou jsme následně korunovali drtivým vítězstvím nad druhými v pořadí v poměru 5:1!
fk

(18-01-07) Dostane Topolánkova druhá vládní sestava v Poslanecké sněmovně důvěru nebo nedostane? Tak zní nejpalčivější vnitropolitická otázka posledních dní, která už ovšem málokoho dokáže vybudit ze stávající tuzemské politické letargie. A politici si za tuto nelichotivou situaci svými (ne)činy v posledních měsících mohou sami! Trochu zajímavější příchuť mají alespoň otázky takříkajíc doplňkové: pokud ano, tak od koho a za co? Jak vidno, nejde v případě těchto otazníků skrytých pod hladinou o nepodstatné ani neopodstatněné faktory. Naopak, při větším oddálení náhledu na celou věc nelze než konstatovat, že tohle rozhodně nejsou ty nejlepší vyhlídky pro naši zemi. Proto se musím ptát, zda by ona otázka s velkým "O" neměla náhodou znít, zda designovaný kabinet vedený současným předsedou ODS má či nemá důvěru poslanců dostat? Osobně bych byl pro druhou, možná bolestivější ale o to čistší, variantu. Jak se říká, krev z rány vyplaví všechnu špínu.
Začněme tím, jak nehorázně Mirek Topolánek v posledních týdnech zdiskreditoval svou osobu. A teď rozhodně nemám na mysli jeho aktuální, pro někoho možná pikantní, soukromé rodinné záležitosti. Za vším stojí jeho – s nezúčastněným neosobním nadhledem viděno – iracionální snaha se domluvit. Jistě, na oné domluvě závisí jeho další setrvání ve vysoké politice, minimálně pak ve funkci předsedy strany. Jsem ovšem přesvědčen, že trumf leží přesně na opačné straně, než kde ho současný šéf ODS hledá. Totiž v nedomluvě! V nedomluvě s moci chtivým Paroubkem, v nedomluvě se zelenými komunisty, v nedomluvě s promiskuitními lidovci. Jak jinak ostatně nezradit své voliče a spolustraníky? Jak jinak nepředvádět krkolomné názorové veletoče, které každou chvíli zhrzují jinou (vždy zcela konkrétní) část příznivců? Snaha zachránit si vlastní kůži je pochopitelná a málo kdo se jí bude podivovat. Způsoby, jakými ji lze docílit jsou ovšem mnohé a hodnotit je rozhodně jde. Druhou zápornou entitou je samotné personální složení navrhovaného kabinetu, které v plné nahotě odhaluje fakt, že jsou občanští demokraté momentálně téměř bezmocnými vazaly svých koaličních "partnerů". Jak jinak si vysvětlit realitě neodpovídající poměrové zastoupení jednotlivých stran trojkoalice ve vládě, rozdělení ministerstev mezi partaje, o konkrétních osobách prosazených do funkcí ministrů ostatním navzdory ani nemluvě. A v neposlední řadě pak nelze pominout fakt, že tento kabinet případnou důvěru získá jen a pouze díky absolutní disciplíně poslanců zainteresovaných stranických klubů (což se dá svým způsobem předpokládat), podpořenou hlasy či neúčastní na hlasování pár (zřejmě doslova) přeběhlíky. Takový mandát sice formálně vznikne, leč jeho slabost se projeví hned při prvním následném hlasování. Potřeba politické shody napříč stranickým spektrem je sice hezká věc a v zásadních otázkách by dokonce měla být i určitou samozřejmostí, pokud ovšem neznamená nic jiného než jedny ústupky na úkor druhých, je značně neefektivní. Proto není o co stát! Jediným řešením je změna volebního systému, dojednaná právě na bázi celospolečenské shody a navazující mimořádné volby. Přejme si, aby k nim došlo co nejrychleji a co nejefektivněji.
fk

(02-01-07) Pokud čtete tyto mé pozdně-novoroční řádky, je evidentní, že jste - stejně jako já - opět šťastně přežili veškerý agresivní shon a stres, který tradičně doprovázel konec kalendářního roku. Za sebe můžu říct, že to byla (opět a nepřekvapivě) celkem fuška! Hlavně neslevit z léta pracně budovaných zásad, jejichž formování provázel nespočet rozbití úst o tvrdou dlažbu reality, věru nemilých doplacení na vlastní nedůslednost přivozenou jen a pouze vlastní leností a jiných podobných protivenství. (A to věru nejsem nikterak zásadový člověk.) Suma sumárum se ale musím pochválit – nepodlehl jsem všeobecné nákupní mánii a spíš se snažil udělat radost pečlivě vybranou drobností, šetřil telekomunikační sítě (pošta je mrtvá!) a místo kvant anonymních e-mailů a smsek na všechny strany poslal jen pár skutečně osobních zdravic, na Silvestra se spíše dost dobře najedl než opil (i když na Jacka samozřejmě došlo, ten pochopitelně chybět nemohl) a místo tupého zírání na prefabrikovanou televizní zábavu chutě s přáteli prosvištěl nové i starší (převážně hudební) audio-video nosiče. Někteří byli tímto mým přístupem možná zklamáni, ostatní ale o to víc hřál u srdce.
V předvánočním čase mě velmi pobavila snaha několika reklamních kreativců a dalších takyumělců o vypuzení zápaďáckého Santy Clause z našeho česko-moravského teritoria ve jménu zparchantělé karikatury Ježíše Krista – takzvaného "Ježíška". Právě druhý jmenovaný je totiž podle nich a jimi hystericky ochraňované tradice (jež je v dnešní době údajně krajně ohroženým kusem svého druhu), jediným oprávněným distributorem vánočních darů na území naší republiky. Nejen že je více než málo na hlavu postavený fakt, že právě reklamní kreativci potírají fenomén svobodné konkurence, ale hlavně: věc se má přece úplně jinak! Pokud chce někdo patřičně velebit křesťanské tradice, na Štědrý den oslavuje narození Krista, budoucího spasitele. Tedy toho, kdo na objednávku žádné fyzické statky nerozdává a jehož byznysem je apriori duchovní útěcha. A naopak, pokud jde někomu o bohapustý konzum, je pro něj právě hamburgery a kolou nafutrovaný Santa tím pravý patronem. "Ježíšek" – něco jako nelogický mutant obého, oxymoron sebe samého, vypadává jasně ze hry jako nepotřebná atrapa něčeho, co vlastně ani neexistuje. A navíc smrdí komunismem, respektive komunisty tolerovanou variantou křesťanských tradic. Už proto by dnes měl mít nulový manévrovací prostor a ne být zuřivě obhajován. Ať se to komu líbí nebo ne, karty jsou rozdány zcela jasně: k Ježíšovi se má modlit za duchovní spásu a Santovi psát o hmotné statky. Pokud má tedy někdo tu či onu potřebu. Já osobně třeba nemám ani jedno, ani druhé…
Ostatně obdobně absurdně působila i předvánoční snaha skupiny polských poslanců za ustanovení Ježíše Krista věčným polským králem a zavedení maturity z náboženství k roku 2010. Ale co, my zase ani po osmi měsících od voleb do poslanecké sněmovny nemáme funkční vládu. Což mě přivádí na myšlenku, že jsem si během vánočního volna uvědomil vskutku postmoderní faktum, a sice že skutečně netrpím nutkáním (respektive nemám potřebu) chodit do práce – bohatě by mi stačilo, kdyby mi těch pár tisícovek co měsíc někdo posílal na účet a já už bych se zabavil sám. Jen se nemohu rozhodnout, zda toto zjištění svědčí o mé vrozené lenosti smíchané s porcí sebestředné kreativity, rámované povýšeným flouktovstvím nebo fádním nenaplněním ze stávajícího zaměstnání. To první zní každopádně líp! Byť může být pravda klidně někde uprostřed.
Na závěr dnešního sloupku bych rád – bez jakékoliv doprovodné analýzy či polemiky, která by jinak vydala na samostatné zamyšlení (snad bude čas a chuť jindy) – vyjádřil svůj obdiv stávající irácké politické reprezentaci za to, jak rychle a efektivně se vypořádala s akutním palčivým problémem jménem Saddám Husajn. Finální rozhodnutí popravit bývalého diktátora jistě vyžadovalo řádnou dávku odvahy a osobní statečnosti od těch, kteří jej učinili. Fakt, že každá svině má skončit u řezníka, je ovšem nezpochybnitelný a je moc dobře, že se ho dotyční nebáli vyjádřit dostatečně precedentním činem.
fk

(14-12-06) Znechucení, které pozvolna přechází v letargii, nikoliv však nezúčastněnost. Tak bych popsal své stávající psychické rozpoložení, co se domácí politické situace týče. Přesto, respektive proto jsem neměl včera večer daleko k infarktu, když vítězoslavně roztlemená ovarová hlava Jiřího Paroubka spokojeně oznamovala světu, že "se s panem Topolánkem dohodli." Dnes ráno je ale vše zase úplně jinak: ODS definitivně končí jednání s ČSSD, byť ta podle slov svého předsedy "došla s programovými i personálními kompromisy až do krajnosti" a vrací se k někdejšímu modelu trojkoalice, i když nové vedení lidovců momentálně explicitně odmítá vytvářet kabinet sestavený s podporou přeběhlíků. Čert aby se v tom vyznal! Nejlépe to asi vystihl pan prezident, když lakonicky prohlásil: "Vracíme se o 160 dnů zpátky." Že by se občanští demokraté chytili za nos a uvědomili si, že otevřenou spoluprací se socialisty ztratí (na svých volebních preferencích) mnohem více, než mohou za dobu takového vládnutí získat? Konečně!
fk

(20-11-06) Tak jsem se včera konečně trefil, konečně mi to tam spadlo. A nebyla to žádná haluz! Dostal jsem přihrávku na útočnou polovinu, uvolnil se za soupeřovu obranu a tváří v tvář gólmanovi si vzpomněl na staré dobré časy, nezaváhal, rameny naznačil kličku do backhandu, vychýlil tak brankaře ze středu klece a forehandovou střelou pod víko rozvlnil síť. Její signifikantní svist byl mou ódou na radost, která byla v ten moment doslova extaticko-orgasmická. Vždyť jsem na zásah do černého čekal předlouhých sedm zápasů, kdy jsem čas od času jen paběrkoval s asistencemi! (Škoda, že jsme nakonec zápas, v němž jsme se většinu hracího času s protivníkem přetahovali ofenzivní hrou o výsledek, prohráli...)
Ve stejném čase dostal na kongresu ODS Mirek Topolánek, jakožto staronový předseda strany, mandát na vyjednávání o nové vládě s účastí ČSSD. Je to ovšem zřejmě i v jeho případě – stejně jako v tom mém výše zmíněném – Pyrrhovo vítězství. Mantinely vyjednávání, v nichž se musí Topolánek (chtě-nechtě) pohybovat, jsou sice jasně dané, o to ovšem těsnější. Aby své voliče nezradili zcela, nesmí dopustit vládu jakkoliv podporovanou KSČM, skončit vyšachován či dokonce opět ostentativně odejit do opozice a naopak ve vládě prosadit co nejvíc občansko-demokratického programu. Podle svých vlastních slov touží šéf vítězné volební partaje po "personálně a programově silnější vládě, než je současná ministerská sestava." V rámci zmíněných předpokladů si to nedovedu dost dobře představit. Respektive: Topolánek se nyní na nějaké vládě za účasti ODS jistě dohodne, protože de facto musí. Na třetí - nevyzpytatelný - pokus nemá dost silné nervy, byť má za zády senátní většinu. A není sám... Můžeme pak ale za dané situace věřit jeho slovům, že "pokud se nepodaří vyjednat vládu s mandátem, vládu s velmi silným programovým étosem, tak ODS bude tlačit na předčasné volby"? Tím spíše, že mu kongres nadělil jako prvního místopředsedu pražského primátora Pavla Béma, známého příznivce velké koalice ODS a ČSSD, kterou na pražské radnici - navíc osobně s Jiřím Paroubkem – již v minulosti osobně praktikoval. Správná otázka teď tedy možná zní: jak dlouho si takové bezpohlavní nicnedělání můžeme dovolit, není čtyři roky příliš dlouhá doba?
V kontextu této situace se tak musím ptát, proč nejsou k vyvolání předčasných voleb – obdobně jako při volbě prezidentské – použity hlasy komunistů, když už v Parlamentě jsou. Není to nic proti ničemu, naopak, jedná se o zaslepenost falešným antikomunismem. Tím spíš, že by takto sama KSČM velmi ráda vetkla nabubřelému Paroubkovi, vytvářejícímu z komunistů prvoplánové mandátové vazaly jeho ČSSD, hlučný políček, jež by se navíc v druhém plánu občanským demokratům velmi hodil do předvolebního krámu. Smysluplné a korektně antikomunistické je naopak víkendové usnesení kongresu, zakazující na radnicích koaliční spolupráci ODS s KSČM, za jehož nedodržení hrozí neposlušným zastupitelům zrušení jejich místní pobočky strany.
PS: Smrt Vlčkovi! Smrt Dosoudilovi! Smrt Fořtovi! (Zmínění fotbalisté Slavie nedostali od disciplinární komise ČMFS žádný trest za to, že po zápase v Mladé Boleslavi provolávali – naprosto bezdůvodně – "Smrt Spartě!". Tomáše Řepku přitom nedávno přišel vztyčený prostředník směrem k divákům v Teplicích, kteří mu sprostě nadávali, na 80000 korun…)
fk

(13-11-06) Přesně 532 dní nám nezbývalo nic jiného, než se v ligové tabulce dívat na záda našich soupeřů. V takovém srabu se naše milované mužstvo nalézalo, takovou smůlu jsme měli. Sám jsem ostatně o té neutěšené situaci často hraničící s mizérií popsal stohy (nejen) virtuálního papíru. Proto si teď rozhodně nemohu nechat ujít slastnou příležitost, z plných plic radostně zakřičet "Ať žije Sparta!" Co na tom, že jsme v sobotu se Sigmou brali tři body po nepříliš pohledném, fotbalově dosti upachtěném výkonu, kdy nás zase několikrát evidentně poškodili rozhodčí? Historie se na detaily neptá, jsem rád, že jsem byl u toho. Co na tom, že za nás stále v základní sestavě nastupují evidentní kopyta jako Kolář s Doškem, zatímco Lustrinelli, Šimák či Silvestre sedí na lavičce? Hlavně že jsme po trenérské výměně poskočili o osm příček. Co na tom, že našemu momentálně největšímu soupeři z Liberce museli zasadit smrtelnou ránu v podobě knock-outu 3:0 nevýrazní tepličtí, zatímco my s ním ve vzájemném duelu, šlágru minulého kola, jen bezbrankově remizovali? To je prostě fotbal. Co na tom, že i Slavia v tomto kole vyhrála? Stejně je až třetí. Co na tom, že se nám v posledních zápasech poháru UEFA nevedlo? Jistě bude lépe. Co na tom, že ani po pěti měsících od voleb nemáme vládu? Lepší žádná než socialisticko-komunistická. Co na tom, že jsem onehdá přijel pozdě do práce, protože jsem odmítl cestovat rudým autobusem oblepeným reklamními materiály KSČM? Není červená jako červená…a Sparta je jen jedna – momentálně opět číslo jedna.
Jestli za to alespoň trochu mohou moje zbrusu nové rudé vysoké kožené boty – koně, které mi v den zápasu koupila manželka, tak ty peníze stály opravdu ale opravdu za to!
fk

(02-11-06) Evropská Unie prostřednictvím svých – z našich daní placených – úředníků neustále a nepřetržitě naplňuje nelichotivé c. & k. pořekadlo "dej volovi funkci, vymyslí razítko"; jinými slovy nás stále přesvědčuje o své (ne)patřičnosti. Jak jinak si vykládat nejnovější výmysl bruselských, kteří chtějí v rámci právě projednávané směrnice Televize bez hranic násilně omezovat internetový obsah tím, že by všichni, kdo na svých webových stránkách předkládají k dispozici jakékoliv videonahrávky, měli mít totožná povolení pro šíření tohoto multimediálního obsahu, jako běžné televizní společnosti. I v tomto případě totiž jde, z unijního úhlu pohledu, o "vysílání"... Byrokrati tím údajně chtějí bojovat proti objemovému nárůstu pornografie na Síti a jejímu neblahému vlivu na mravní výchovu mládeže, úměrně se zvyšující s její dostupností. Myšlenka je to naprosto utopická, ne-li scestná, pro někoho však evidentně bohulibá. V praxi však nebude znamenat nic jiného, než buzeraci - když budete chtít na svůj vlastní web umístit krátký záznam venčení svého čtyřnohého miláčka, budete k tomu muset mít oštemplovaný stoh lejster naprosto stejně vysoký, jakým podpírá legalitu svého vysílání například televize Nova. Svoboda slova a vyjadřování dostává na frak. Myšlenky na postupné odumírání internetu jako nezajímavého cenzurovaného kanálu se opět derou na světlo a už zase nejsou liché. U srdce nás snad může hřát jediné: najití náhrady dnes jistě nebude trvat dlouho. Otevřenou otázkou pak zůstává, zda jde o akci na podporu nebo naopak proti zájmům mamutích serverů, zaměřujících se právě na publikování osobních videí, typu MySpace.com či YouTube.com. Pro ně by totiž nemuselo znamenat získání potřebné povolenky zase tak zásadní problém (byť by jejich právníkům požadované "definování programu" jistě přineslo nejednu bezesnou noc), tím spíš, že by se tím jen znásobil jejich svého druhu monopol... Nezbývá než zatleskat. Nikoliv ovšem dlaněmi o sebe, ale o čelo.
Neměli bychom ale hartusit (jenom) za hranice, když jsme si pořádek zatím neudělali ani doma. A to teď nenarážím na soudní frašku se zrušením již přidělených nových digitálních TV licencí na bezskrupulózní objednávku majoritního komerčního pokrývače stávajícího tuzemského televizního trhu, ale na fakt, že ani po dalších dvojích (!) prohraných volbách nepochopil Jiří Paroubek, že je společností chápán jako evidentně bezobsažný a tudíž looser a má jít od válu. Samozřejmě to míním v ožehavé souvislosti s tím, že ho značná část levicově smýšlejících zaslepenců v jeho arogantním aparátčikovství, kdy místo hledání řešení ve prospěch republiky jenom sobecky umanutě čeká na svůj vlastní pokus na sestavení vlády (resp. definitivní historické znemožnění se), stále podporuje a není schopna mu dát po zásluze vale. Inu, "šibalové"... Dojde (už konečně – snad) na hvězdnou hodinu prezidenta Klause?
A když ne jeho, tak snad alespoň sparťanských fotbalistů a to hned dnes večer v belgickém Gentu, kde sehrají pohárový duel se Zulte Waregem.
fk

(14-10-06) Úlisná a přece sebejistá drzost soudruha Paroubka, kombinovaná s jeho funkcionářskou ješitností, skutečně nezná mezí. Respektive, řekl bych, že hraničí až s tupostí. Současný předseda ČSSD totiž nejen že ještě stále nepochopil, že letošní sněmovní volby prohrál a tudíž přišel o pravomoc direktivně ovlivňovat stav věcí veřejných této země (zde má své máslíčko na hlavě i pan prezident, který nechal socialisty bez mandátu vládnout ještě dva měsíc po volbách, čímž jim to smiřování se s realitou vůbec neusnadnil), on už dokonce ztratil i poslední zbytky pudu sebezáchovy (o dobrém vychování u něj nemůže být řeč) a roztrubuje do světa, že své slovo, kterým se nedávno zavázal u příležitosti volby předsedy dolní parlamentní komory, pro něj nic moc neznamená, stejně jako ústavní vůle prezidenta. Prostě že cesty, jak by mohl on sestavovat vládu, tady jsou… Počty jsou to víc než jednoduché: pokud ani druhý Václavem Klausem designovaný premiér se svou vládou nedostane v Poslanecké sněmovně důvěru, bude to právě šéf tohoto shromáždění, kdo bude určovat posledního třetího kandidáta na premiéra, aby i on zkusil své štěstí. A tady vidí Paroubek svou šanci. Přesto, že se při volbě stávajícího předsedy dolní sněmovny musela ČSSD zavázat – aby její kandidát prošel – že tento v budoucnu nepověří nikoho ze své strany sestavení vlády, pokud by na třetí kolo došlo. Přesto, že mu šéf komunistů Filip nedávno několikrát taktně naznačil, že KSČM je svéprávnou politickou stranou a jako taková si sama vybere, ke které z možných variant povolebního uspořádání se přikloní, navíc s tím, že předčasné volby se jí zdají jako ta nejefektivnější. Jenže Jirka z Lidového domu stále skálopevně věří, že šéfuje virtuálnímu poslaneckému klubu o sto křeslech a to mu bude stačit, protože ten stoprvní hlas přece není problém sehnat, když jde o dobrou věc. Byť se jak všichni lidovci tak zelení veřejně písemně zavázali, že vládu opírající se o hlasy komunistů nepodpoří. O prezidentovu stanovisku, že po tom všem, co se tu od voleb událo, rozhodně nehodlá podporovat vládu opírající se o jediný hlas nějakého pochybného přeběhlíka (Václav Klaus si u mě tímto rozhodnutím značně vylepšil svou reputaci, pošramocenou oním předlouhým oddalováním oficiálního jmenování Mirka Topolánka designovaným premiérem), - z Paroubkova (výše zmíněného) pohledu ani nemluvě. Budou to tedy nakonec samotným Jiřím Paroubkem tolik vzývaní komunisté, kdo mu zlomí vaz? Bylo by to vskutku exkluzivně pikantní!
Předčasné volby, v kombinaci s úpravou volebního zákona (případně související revizí Ústavy) jsou v tuto chvíli skutečně jediným rozumným řešením nastalé patové situace na naší politické scéně. Otázkou zůstává, kdo by nás k nim měl dovést. Čím víc přemýšlím o variantě, kterou navrhuje kolega Pečinka v aktuálním Reflexu – tedy o velké koalici v čele se zkušeným matadorem Milošem Zemanem – tím víc se mi zamlouvá!
fk

(10-10-06) Když v červnu po více jak třinácti letech rozhodl pražský městský soud, že katedrála svatého Víta s definitivní platností náleží církvi, konkrétně Metropolitní kapitule u sv. Víta, vyvolalo to apriori naprosto logicky a očekávaně hodně zlé krve mimo křesťanské kruhy. Její souměřitelné množství by samozřejmě na druhé straně vyvolal verdikt opačný, přisuzující hradčanskou perlu státu. Doslova srdeční zástavu mnohým (byť třeba jen morálně zúčastněným) poraženým v tomto sporu ovšem způsobila čerstvá informace, že církev nedisponuje dostatkem finančních prostředků na kontinuální péči o památku a bude proto vyžadovat peníze na její opravy (desítky miliónů korun ročně) formou dotací od státu! Jak tvrdí děkan vítězné kapituly Jan Matějka, jediné náklady, které je církev schopna hradit, jsou ty spojené s běžným provozem katedrály – ty totiž pokrývají církevní příjmy z nově zavedeného vstupného. Proč potom ale církev katedrálu chtěla stůj co stůj do svého vlastnictví, ekonomická rozvaha jí přece musela být známa předem? Počítala snad předem s tím, jak v případě svého vítězství napálí daňové poplatníky? Jde o ješitnost nebo touhu po bohatství? A vůbec, není touha po hromadění hmotných statků náhodou v přímém rozporu s Písmem? Ježíš žádné kostely k šíření svého učení a podpoře svých věrných nepotřeboval… Vždyť církev doposud užívala sv. Víta dle vlastního gusta a v tomto směru ani nehodlá nic měnit, stejně jako prý nehodlá katedrálu nijak stavebně upravovat bez dohody se státními památkáři. Není to náhodou tak, že příjmy ze vstupného běžné provozní náklady převyšují a modloslužebníci prachsprostě vydělávají do vlastní kapsy, zatímco druhou ruku prosebně nastavují v ústrety státnímu rozpočtu? Kolik vlastních kostelů už nechala církev bohorovně zchátrat s výmluvou, že ji stát finančně nepodpořil?
V souvislosti s islámem, druhým nejvýznamnějším světovým náboženstvím, je zase nejvyšší čas se rozloučit s doposud převládající politikou appeasementu a zapomenout na eufemismy, popisující terorismus související s vírou v Mohameda jako nějakou nešťastnou neautentickou odchylku od jinak pacifistické a tolerantní věrouky. Je nezbytné si už konečně na rovinu přiznat, že neexistuje hodný a zlý islám, respektive že islámský terorismus je neodmyslitelnou součástí islámu jako takového, neotřesitelně tkvící v jeho samé podstatě. A to celých čtrnáct set let jeho historie, během nichž se nepohnul ani o píď směrem k moderní civilizaci, neslevil ze svých dogmat ignorujíc přirozenou sociální evoluci; o tak sofistikovaných hodnotách jako je svoboda a demokracie ani nemluvě. Nemá smysl lhát si do kapsy (tak na světě bezpečněji nebude) a ospravedlňovat neospravedlnitelné, realitě je třeba pohlédnout zpříma do očí. A zároveň být připraven neztratit vlastní důstojnost. Bezskrupulózně. Jinak se sami odsuzujeme do podřadné role, protože slabost je výsledkem neschopnosti. Stačí připomenout nedávné nepochopení našeho vnímání umělecké svobody v kauze karikatur proroka Mohameda, které mezi muslimy vyvolalo brutální občanské nepokoje i komplexní hospodářsko-politické bojkoty tzv. západní civilizace, papežovu z kontextu vytrženou akademickou citaci, jež na východě odstartovala novou vlnu vypalování křesťanských kostelů, případně plánovanou teheránskou vědeckou konferenci, v jejímž rámci má dojít k "odhalení skrytých aspektů holocaustu, zneužitých sionisty při založení umělého nádoru Izraele"…
fk

(20-09-06) "Ohrožení vlastní identity není v křesťanské víře, ale v pohrdání Bohem a v cynismu, který vysmívání se svatým považuje za jedno ze svobodných práv," horuje před svými věrnými Joseph Ratzinger, papež, který se v mládí neštítil propůjčit k vojenské službě hitlerovskému Německu. Otázkou je, zda si opravdu myslí, že osobní svoboda jednotlivci škodí, nebo zda jenom dělá dobře svou práci, kdy mu - jakožto šéfovi nejzhoubnější mafie světa - jakékoliv volnomyšlenkářství kazí byznys. Ať tak či onak, vyřknutá konstrukce je nejen lživě propagandistická, ale i…krajně cynická. Ovšem co jiného byste čekali od člověka na jeho postu? Na druhou stranu, není v jeho slovech "Západ ve své racionalitě přichází o víru v Boha," náhodou zakódována první dobrá zpráva z Vatikánu po zatraceně dlouhých letech? Říkám: ano! Vždyť "víra v Boha", jak ji chápou, praktikují a propagují křesťané není ničím jiným, než v postmoderním světě apriori nežádoucí iracionální "pokorou rozumu". Že by ono pověstné světlo na konci tunelu? Rozhodně jde o cennější informaci, než jakou mohou vydat právě odtajněné vatikánské archivy z období druhé světové války. Vždyť hledat v těchto materiálech zapadlé perly by bylo ještě naivnější než v těch "oficiálně zbylých" po komunistické STB…
"Cigarety a alkohol jsou pro společnost nebezpečnější drogou než LSD." Říká mimo jiné aktuální studie vypracovaná odborným výborem při britské vládě, která měla za úkol s využitím soudobých vědeckých metod přehodnotit skutečné zdravotní a sociální škody, jež nejčastěji užívané legální i ilegální návykové látky páchají na tamním obyvatelstvu. Běžně dostupný alkohol se zařadil mezi pět nejškodlivějších drog, těsně za zakázaný heroin, kokain a barbituráty. Naopak LSD a extáze se nalézají na opačném spektru žebříčku, ač je jejich držení přísně trestáno. Mnohem menší škody než tolerovaný tabák pak společnosti působí i nežádoucí marihuana. Momentálně užívaná klasifikace látek, pocházející ze začátku 70. let minulého století, je tedy evidentně beznadějně zastaralá a stávající restriktivní přístup k některým drogám je pouze výsledkem politických kroků prostých aplikací moderních vědeckých poznatků. Ovšem nebyla by to EU, aby neměla řešení: celoevropské zvýšení spotřebních daní z alkoholu a jejich sjednocení, označování lahví varovnými nápisy a omezení prodeje jen na obchody se speciální licencí. Zároveň by měla být zavedena jednotná věková hranice, od kdy si je možné alkohol koupit - 21 let i společná hranice pro toleranci alkoholu v krvi řidičů – půl promile. Potírání alkoholismu a škodlivých drog vůbec je jistě záslužná činnost, nikde ale neslyším ono B k tomuto A – tedy rehabilitaci momentálně nepatřičně kriminalizovaných látek! Kdo najde odvahu?
A aby toho nebylo málo, plán rozšíření schengenského prostoru volného pohybu osob o nové členy EU, včetně Česka a Slovenska, do podzimu roku 2007 nebude splněn. Na vinně jsou blíže nespecifikované technické potíže při vytváření centrální databáze. Ano, zakazovat by šlo – s povolováním je to horší.
fk

(31-08-06) Jak jsem se kdesi kdysi veřejně zařekl, na tištěných ani elektronických stránkách deníků Sport a MF Dnes do konce svého života nespočinu okem. Důvodem bylo a je jejich nenávistně štvavé, absurdně neobjektivní referování o výkonech i zákulisním dění v našem historicky nejúspěšnějším fotbalovém klubu. Ano, Sparta je momentálně v krizi, v krizi trvající už téměř dva roky. To ovšem neznamená, že by si z ní měl kdekterý zakomplexovaný pisálek dělat s radostí rohožku. Nic prostě netrvá věčně, ani v tuzemsku pověstné letenské série mistrovských titulů. To si musí každý uvědomit! V obdobných sinusoidách fungují všechny elitní kluby světa. Znakem jejich síly je totiž skutečnost, že se z krize dokáží bez trvalejších ztrát dostat zpět na vrchol a na něm se opět drahnou dobu v plné síle držet; nikoliv absolutní vláda na věčné časy, jejíž představa je zcela infantilní. První velká krize na náš tým, kterému v době mezi světovými válkami - díky jeho doslova dech beroucím výkonům – nikdo neřekl jinak než "Železná Sparta", dolehla v padesátých letech minulého století. Titul jsme nezískali jedenáct let, o různých politických příkořích (včetně zásadní křivdy spojené se změnou názvu klubu na TJ Spartak Praha Sokolovo) z let 1954 až 1965 ani nemluvě. Ještě hůře ovšem bylo mezi roky 1967 až 1984. Tehdy jsme se (byť už alespoň zase jako Sparta) neradovali předlouhých sedmnáct let, na jednu sezónu (1975) jsme dokonce sestoupili do druhé ligy. Pak to ovšem přišlo, v letech 1984 až 2005 jsme se naopak sedmnáctkrát radovali, první příčka nám v rozmezí těchto posledních jedenadvaceti let utekla pouze pětkrát. A spousta fanoušků si na tento výjimečný euforický stav pohodlně zvykla a jakékoliv vybočení z této "normy" chápe negativně. Stávající neutěšený stav našeho klubu jim tak vlastně nelítostně nastavuje zrcadlo s kardinální otázkou ve smyslu přísloví "V nouzi poznáš přítele." Stejně tak většina novinářů, která celou dobu nedělala nic jiného, než si stěžovala, že období vlády druhé generace "Železné Sparty" trvá nějak moc dlouho a urputně hledala jakkoliv marginální záminky k našemu velkohubému potupení. Jaké bylo jejich uspokojení v oněch pěti ne-mistrovských sezónách, jaká asi musí být jejich dnešní škodolibá radost!
Ale zpět k v úvodu zmíněným plátkům. Jeden můj kolega, věda že samovolně bych tuto informaci nepopatřil, mi dnes ráno poslal tento citát z internetové verze MFD "Grigův konec (ve Spartě) mohl uspíšit i včerejší zápas. Sparta sice v poločase vedla 3:0, jenže špatným výkonem nechala divizního soupeře snížit náskok na jediný gól. Chvíli pak čelila jeho nadšení a senzačnímu tlaku. Matušovič trefou na 4:2 zažehnal trapas, ale ne rozpaky. I proto se nezdá, že by mohl Griga ustát bídnou situaci týmu, jehož hře se diváci včera otevřeně vysmívali." Komentář myslím netřeba, snad jen podotek, že Sparta zmíněný zápas s přehledem vyhrála 5:2, byť jí v kádru chybělo hned sedm reprezentantů. Náš úhlavní sešívaný nepřítel naopak podlehl Čáslavi 4:3, když po čtyřiašedesáti minutách prohrával už 3:0, respektive po sedmašedesáti dokonce 4:1. Hlavní problém byl podle trenéra Jarolíma v tom, že mu chyběli tři reprezentanti....
Trenér Stanislav Griga dnes v poledne ve Spartě oficiálně skončil. Jeho nástupce Michal Bílek bude inaugurován zítra, představeny prý budou i další novinky týkající se chodu mužstva a klubu vůbec. Spolu s Grigou odchází i asistent Róbert Paldan. Kdo z v širších souvislostech diskutovaných koučů by ale byl tou nejlepší variantou a co dalšího je ve Spartě potřeba změnit? Dovolím si tvrdit, že naturalizovaný Ital Zeman, by byl lepší alternativou, protože má na rozdíl od někdejší rudé opory Bílka, de facto nulové vazby na současné hráče i interní strukturu klubu. Současná sparťanská krize totiž tkví především v hráčích samotných, byť je samozřejmě nejzásadnějším viníkem vzniklé situace sám trenér Griga. Právě on si totiž v kabině nedokázal udělat pořádek, hráče řádně motivovat, odpovídajícím způsobem je hodnotit a stavět do zápasů. Co si budeme nalhávat, dříve se do Sparty chodilo za odměnu, klub byl majoritním dodavatelem reprezentantů a téměř jedinou přestupní stanicí směrem do zahraničí. Časy se ale mění. Menší oddíly si už vlastní hráče prodávají za hranice sami, na Letnou se do A týmu nakupují mladíčci, kteří často mylně nabývají dojmu, že jim svět leží u nohou, pokud o ně v raném věku projevil zájem klub takového formátu, zahraniční skauting má téměř nulové výsledky, práci s vlastní kvalitní mládeží jako by chyběl onen logický mezistupeň mezi juniorkou a mužským áčkem (související chybou je samozřejmě i sestup B týmu z druhé do třetí ligy; zde se naskýtá otázka, zda bychom po vzoru Anglie neměli v našich podmínkách vytvořit samostatnou soutěž rezerv), řada starších navrátilců si svou pozici v základním kádru představuje jako definitivu bez nutnosti o toto privilegium bojovat. Navíc je díky ekonomické situaci v zemi a s ní související přestupové politice v současném kádru velmi málo srdcařů, kteří by hráli v první řadě za Spartu a až v druhé řadě za sebe. Něco shnilého pak jistě bude i ve stávajícím realizačním týmu, jehož někteří členové setrvávají ve svých funkcích dlouhá léta, bez ohlednu na všechny v klubu událé změny.
Nezbývá než optimisticky hledět do budoucnosti. Změna k lepšímu jistě přijde, byť cesta k němu může být trnitá. Povědomí o historické síle a kvalitě našeho klubu nám budiž v těchto neveselých dnech oporou. Rozum do hrsti, srdce na správné místo, modro-žluto-červené barvy na sebe a vzhůru do ochozů. Naše Sparta nás potřebuje!
fk

(27-08-06) Griga ven! Svůj dnešní sloupek opravdu nemohu začít jinak, než tímto zoufalým výkřikem. Právě jsem se totiž dodíval na televizní přenos prvoligového fotbalového utkání Mladá Boleslav : Sparta Praha. Útočník Stanislav Griga sice v osmdesátých letech patřil mezi nejlepší hráče Sparty – a v srdcích všech fanoušků rudých barev má své historické místo jisté – jako současný trenér letenského klubu ovšem selhává na celé čáře a měl by tento post co nejrychleji opustit. Ostatně, jaký jiný osud by měl potkat člověka v jeho situaci, na jeho místě? V lize není žádný jiný kouč, který by si mohl doslova ukázat na libovolného hráče domácí provenience a obratem ho mít ve svém kádru; stejně tak sparťanskému trenérovi vedení koupí libovolný hráčský typ z ciziny, bude-li mít tu potřebu, o hmotném klubovém zázemí ani nemluvě. Co jiného tedy od takového trenéra požadovat, než aby jeho mužstvo s přehledem vedlo domácí soutěž, nedělalo zemi ostudu v evropských pohárech a bavilo nejen své fanoušky předváděnou hrou? Co jiného, než balení kufrů, tedy může takového trenéra čekat, pokud tyto předpoklady není sto naplnit? Ortel je, myslím, jednoznačný…
Navíc, Griga si za svou současnou nelichotivou a nezáviděníhodnou situaci opravdu může sám. Vždyť mužstvo, které přejímal ve zbídačeném stavu po Jaroslavu Hřebíkovi, nejprve vyvedl z ostudné šlamastiky na chvostu ligového pelotonu, aby s ním loňskou sezónu solidně zakončil v první třetině tabulky a jako bonus (respektive náplast) na Letnou se svými hochy doručil pohár ČMFS. Nakročeno tedy bylo. A v létě se podle Standových not z gruntu připravovalo na novou sezónu, nakupovalo i propouštělo. Do ligového ročníku 2006/7 tedy šel sparťanský vojevůdce s čistým štítem, s mužstvem sestaveným a vytrénovaným podle vlastních představ. Zatím to s ním však vypadá více než bídně. Předváděná hra je zoufalá, náhoda je hlavním jmenovatelem našeho herního systému, světlých invenčních okamžiků je minimum, výsledky a bodové zisky jsou neutěšené. Nejprve úvodní domácí rozpačitá bezbranková remíza s nováčkem z Kladna, poté šťastné vítězství náhodným gólem v Plzni, bezbrankové trápení v Jablonci, upachtěná domácí výhra nad Příbramí, teď ostudná porážka v Boleslavi. Někdejší Železná Sparta zase notně rezne a trenér Griga na tomto neutěšeném stavu prostě nese hlavní podíl viny. Vždyť kdo jiný než on určuje základní jedenáctku a její strategii? Třeba dnes: opět tragické, ostudně impotentní ofenzivní duo Jun – Kolář vydrželo na hřišti celou hrací dobu. Naopak naprosto nelogicky byl v poločase vystřídán do té doby náš nejlepší hráč Mauro Lustrinelli. Krokem z kategorie vyloženě zoufalých pak bylo nahrazení Karola Kisela Liborem Doškem v šedesáté minutě. Nejen že jsme ve středu hřiště přišli o srdce i myšlenku, ještě jsme si v útoku sami uhasili poslední plamínky naděje. Miroslav Matušovič přitom seděl na lavičce stoprocentně připraven. Na tři útočníky jsme nehráli ani za stavu 2:0. Stejně tak na střídačce trpěl uzdravený stoper Václav Drobný (o, po karetním stopce odpočinutém, Jiřím Homolovi nemluvě), zatímco tradičně nejistý Petr Lukáš v pětadvacáté minutě přihrával Peckovi na první gól. Ostatně ani jeho partner v obranné dvojici, Tomáš Řepka,