> Archiv sloupků 2009    > Archiv sloupků 2008    > Archiv sloupků 2007
> Archiv sloupků 2006    > Archiv sloupků 2005    > Archiv sloupků 2004 - 1998

(07-02-10) Mladí radikálové z Komunistického svazu mládeže mohou znovu legálně spřádat své sny o (kontra)revoluci. Rozhodl o tom Městský soud v Praze, když 27. ledna zrušil předchozí rozhodnutí Ministerstva vnitra z října 2006 o rozpuštění KSM, které následně v březnu 2008 posvětil i Městský soud v Praze. Nejvyšší správní soud, kam se mladí komsomolci obrátili s dovoláním, měl ale loni v září názor opačný a věc vrátil do Prahy k přezkoumání, které dopadlo, jak dopadlo. Nejvyšší správní soud totiž důrazně poukázal na fakt, že k rozpuštění KSM sice došlo na základě zákona, i že na něm měl stát legitimní zájem (protože KSM ve svém programu mj. prosazuje i "odstranění soukromého vlastnictví výrobních prostředků", čímž měl ohrožovat jeden ze základních pilířů našeho dnešního demokratického tržního zřízení), vnitro ani soud nižší instance ovšem relevantně nezjišťovali, nakolik je tato hrozba "od spolku několika desítek radikálů" momentálně reálná. Všemu v listopadu 2005 předcházela výzva Ministerstva vnitra, aby svaz nevyvíjel politickou činnost, a neporušoval tak zákon - občanské sdružení totiž takovou činnost vyvíjet nesmí. Když KSM ve svých aktivitách v nezměněné podobě pokračoval a následně odmítl i změnu svého programu a stanov, 16. října 2006 ho MVČR rozpustilo.
Podle soudkyně Řehákové je dnes klíčové posoudit, co je obecně pro stát výhodnější: zda tolerovat radikální nedemokratický spolek, nebo omezit ústavou garantované shromažďovací právo. Jinými slovy, zda je i tento případ možné hodnotit prizmatem okřídleného Voltairova rčení "Nesouhlasím sice s vámi, ale vždy budu hájit vaše právo mít a šířit svůj vlastní názor."
Nikoho zřejmě nepřekvapí, že situaci nahlížím rovněž lehce vyhraněně, respektive "radikálně". Principielně mi nevadí, pokud chce někdo spojit svou budoucnost s hlásáním poselství dělnické či jinak levé revoluce. To je jeho boj a je jen a pouze na odpovědnosti naší demokratické společnosti, jak s takovým samozvaným mesiášem naloží – zda ho bude apriori ostrakizovat a oslyší ho nebo mu dopřeje alespoň částečného sluchu a pozornosti, neboť v každé kritice lze najít nějaký námět pro zamyšlení. A úplně stejně bych mluvil – a mluvím – v případě extremistů pravicových. Velký rozdíl ovšem je, jak se ti či oni hlásí k historickým činům, přehmatům a zvěrstvům, která na lidstvu spáchali jejich myšlenkově spjatí předchůdci a soukmenovci. Jinými slovy: chtěl bys nastolit nový model fungování společnosti, kdy všechno bude všech a díky tomu se všichni budou mít dobře – v pořádku, rád si tě vyslechnu a budu s tebou do posledního dechu polemizovat; schvaluješ (ať už Hitlerovy či Stalinovy) koncentráky a všechen další tehdejší režimní teror – už pro tebe motám oprátku, neboť si nezasloužíš nic jiného, než viset na prvním kandelábru. Ten rozdíl je, myslím, zcela transparentní.
Jak na nově nastalou situaci zareaguje tuzemská úřední moc, není zřejmé. Podle vyjádření ředitele všeobecné správy MVČR Myrona Zajonce resort zatím zvažuje obě možnosti, tedy jak pokus o shromáždění nových důkazů o nebezpečnosti KSM a související požadavek na jeho následné soudní zrušení, tak časově neomezené odložení celé kauzy. KSM by přitom nebylo první tuzemskou organizací, kterou by vnitro a následně i soud z ideologických důvodů rozpustili; v devadesátých letech takový zákaz postihl například ultrapravicovou Národní alianci nebo Republikánskou mládež. Tehdy ovšem ještě neexistoval Nejvyšší správní soud a jejich odvolání proti rozsudku tak řešil "pouze" standardní Nejvyšší soud.
V prvním případě by jistě nebylo od věci zdůraznit fakt, že KSM v minulých letech pokračoval ve své radikální činnosti i přes oficiální zákaz. Nebo třeba důkladně přezkoumat vyjádření jeho členů typu"Po nastolení diktatury proletariátu bylo třeba se zbavit buržoazních a jiných reakčních živlů, které se snažily všemi prostředky zvrátit vývoj zpět ke kapitalismu, včetně jejich agentů v komunistickém hnutí. Socialismus bojoval s kapitalismem na život a na smrt, a proto byli zrádci trestáni rázně. Došlo i k omylům, ale měl-li pracující lid svou moc uhájit, nemohl si dovolit ve strachu před omyly nebojovat proti třídnímu nepříteli vůbec." (Leopold Vejr, listopad 2008, web KSM). Případně i jiné perly, jako třeba ty o bydlení: "KSM usiluje o legislativní změny, které donutí pronajímatele ubytovat lidi ve svých nemovitostech za přijatelnou cenu!" nebo autorských právech: "KSM usiluje o odstranění všech vlastnických patentů a jiných omezení, které znemožňují využití výsledků výzkumu a vývoje pro potřeby občanů a přinášejí pouze zisky jejich držitelům, nadnárodním korporacím!"
Související otázkou je pochopitelně stále otevřené (a odkládané) pozastavení činnosti samotné Komunistické strany Čech a Moravy, o které bojuje část veřejnosti, momentálně zaštítěná skupinou pravicových a nezávislých senátorů, de facto již dvacet let. "KSČM by měla jasně a zřetelně odmítnout marxisticko-leninské násilí jako prostředek k dosažení svých politických cílů," řekl například Jaromír Štětina, předseda specializované komise při Senátu PČR. Jedním z dalších kroků by mělo být i definitivní odstranění komunismu z názvu strany. Z čerstvého vyjádření zástupce advokátní kanceláře Stanislava Němce, která připravuje nový návrh žaloby k Nejvyššímu správnímu soudu, ovšem čiší velká skepse. Podání by sice mohlo být hotové do konce února, soud se jím ovšem nezačne zabývat dříve jak po květnových sněmovních volbách. Jenže právě ty podle očekávání podíl levice na moci naopak upevní.
Tak trochu Hlava 22, která se cyklí například i tím, že předseda KSM Krajča loni kandidoval za KSČM do Evropského parlamentu... Se špetkou paranoidní obsese by tak jeden ani nemusel chodit příliš daleko pro tvrzení, že si KSČSSD jednoduše připravuje podmínky pro hladké budoucí převzetí moci – a zároveň testuje, kam až může bez závažnějších komplikací respektive protestů veřejnosti zajít.
Jako třeba soudruh Vítězslav Jandák, někdejší skutečný, dnešní stínový ministr kultury (spíše bych měl napsat "kultůry") za ČSSD, který nedávno kázal v televizi Prima o tom, jak naše země nutně potřebuje "zákon o kultuře", jež jasně stanoví co je a co není skutečné umění ("bigbít" prý není) a tedy i koho z takzvaných umělců bude stát podporovat a koho ne. Arbitrem, neřku-li cenzorem, budou pochopitelně aparátčíci strany a vlády. Jak jinak.
Do tuzemských sněmovních voleb zbývá méně než pět měsíců a tak začíná přituhovat. Žel, bez ohledu či přímé příčinné souvislosti s momentálními klimatickými podmínkami, efektivně dehonestujícími všechny alarmistické teorie o globálním oteplování.
fk

(20-01-10) Na Haiti se momentálně odehrává jedna z nejhrůznějších humanitárních katastrof od konce druhé světové války. Po první masivní vlně erupcí, které ostrov rovnaly se zemí minulý týden intenzitou sedmi stupňů Richterovy stupnice, dnes dopoledne zasáhly už tak zdevastovaná území další otřesy zemského povrchu o téměř stejné síle. O střechu nad hlavou přišly určitě miliony lidí, o život údajně až stovky tisíc. Veškerá bezpečnostní i obslužná infrastruktura, včetně výkonné moci, zkolabovaly a nefungují. Je to bez diskuse tragédie. Jenže, bylo tamním lidem někdy opravdu znatelněji lépe? Neodhalilo náhodou momentální extrémní řádění přírodních živlů "jen" v plné nahotě dlouhodobou, po hříchu absolutní, vnitřní krizi státu, který byl v posledních více jak sto letech navyklý deformovaně fungovat (pouze) díky externím darům, směřovaným na Haiti ze západních zdrojů coby určitá forma odpustku za nezdařilou kolonizaci a civilizaci tamního území a národa? Výkupného, jež má z rukou moderních západních státníků smýt dějinné stigma (dnešní pokřivenou optikou viděno) politicky nekorektního otrokářství jejich předků? Nezvykli si náhodou Haiťané až příliš bohorovně na laciný a pohodlný konzumentský život uznaných "obětí" nepovedeného exportu západního socio-politického a ekonomického modelu a života vůbec, těžících – a automaticky si nárokujících respektive očekávajících – z nejrůznějších druhů humanitárních pomocí, bezplatných půjček a jiných milodarů?
Počítejte se mnou: jen mezi lety 1849 a 1913 proběhlo na Haiti 24 vnějších vojenských intervencí, celkem jich od vyhlášení nezávislosti před dvěma stoletími bylo více jak třicet. V chudobě s méně než dvěma dolary na den žilo před letošním zemětřesením 7 z 10 Haiťanů, s méně než jedním dolarem dokonce více než polovina z nich. Haiti se nachází na 150. místě ze 177 evidovaných zemí v žebříčku stupně lidského rozvoje podle OSN. 47 procent obyvatel ostrovní republiky je negramotných. Tamní průměrná délka života dosahuje sotva 60 let, přístup ke zdravotnictví má méně než třetina populace. Místní produkce potravin (včetně zemědělství a zemědělské výroby) stačí k nasycení pouze 46 procent obyvatel, zbytek je závislý na importu mezinárodní pomoci... Otázka po smysluplnosti a především naplnění vyhlášení formální samostatnosti na koloniální Francii v roce 1804 jaksi postrádá ve stínu této hororové bilance valnější smysl.
Nebo jinak: mezi lety 2001 a 2007 si rozbouřené přírodní živly vyžádaly na Haiti více jak 18 tisíc mrtvých. Dvě třetiny obyvatel (tj. cca 6,5 milionu lidí) při nich utrpělo nějakou materiální ztrátu. Před dvěma lety zemi zasáhly hned čtyři tropické bouře během tří týdnů. O život při nich přišlo 800 lidí, o střechu nad hlavou rovný milion. Zničeno bylo více jak 60 procent zemědělské úrody. Musím se ptát proč musí vše na Haiti vždy zajít tak daleko, když třeba sousední (na stejném ostrově ležící!) Dominikánská republika či nedaleká Kuba na tom, co se týče pravidelného ohrožení a pustošení přírodními katastrofami, nejsou o nic lépe – a přitom tamní následky řádění živlů nedosahují (ani ve svém součtu!) třetinu haitských ztrát? Vysvětlením budiž, že obyvatelé zmíněných okolních států jsou zvyklí, přes veškerou nedokonalost politických a sociálních zřízení svých zemí, se o sebe postarat. A to především v určitém souladu s přírodou (narážím mj. na téměř kompletní deforestaci Haiti za účelem získání levného stavebního a palivového materiálu).
Jsem opravdu dalek jakéhokoliv – tím spíše rasistického – zobecňování. Každopádně skutečnost, že 95 procent Haiťanů jsou černoši, bude mít v tomto ohledu, v obecné rovině, zřejmě určitou vypovídací hodnotu. Vnitřní problémy, kterým jejich země čelí, i způsob, jímž se je snaží (ne)řešit, jsou totiž téměř totožné s problémy dlouhodobě globálně pustošícími africký (tedy "černý") kontinent. Pasivita, apriorní stavění se do role obětí, arogance, bezdůvodně nepřetržitě natažená ruka směrem k těm, kteří se mají lépe. Sic pro to museli něco (respektive zatraceně hodně) udělat. Jenže jakákoliv podpora ztrácí svůj smysl, pokud přichází vniveč.
Na druhou stranu, pod tíhou všech těchto myšlenek, mě nemůže překvapit aktuální vyjádření haitského prezidenta René Prévala, který dnes sice ocenil mezinárodní pomoc proudící do jeho země, jedním dechem však neváhal kritizovat její problematickou koordinaci ze strany spojenců; týden (!) po ničivém zemětřesení prý stále váznou dodávky zdravotnických potřeb nebo potravin.
Na závěr si neodpustím podotek na téma související domácí mediální reality: již několik dní plní přední stránky našich deníků kritika nevyslání národních záchranných týmů do místa neštěstí. Zda je či není oprávněná, nechávám na posouzení odborníků. Pouze si dovoluji tvrdit, že v opačném případě, tedy v případě vyslání jakékoliv oficiální české pomoci v podobě lidských zdrojů, by titíž novináři psali, jak si vláda něco podobného mohla dovolit, když republikou zmítá krize a státní rozpočet i hospodářství jsou v troskách. Ostatně, jakmile bude oficiálně schválena výše zamýšleného českého finančního humanitárního daru, uvidíme.
fk

(06-01-10) Teprve před pár dny se rok sešel s rokem a letopočet přehoupl na řadovou číslovku s novou hodnotou 2010, a už se o pozornost hlásí staronový problém jménem rozpočet. Přesněji řečeno deficitní státní rozpočet České republiky. Jeho loňský schodek, původně odhadovaný ve více než optimistické výši 38,1 miliardy korun (výdaje 1,152 bilionu, příjmy 1,114 bilionu), v PS PČR schválený 23. října 2008, se nakonec po aktuálním započtení jednorázového užití peněz z rezervních fondů ministerstev ve výši 37,2 miliardy vyšplhal na rekordních mínus 229 miliard korun (celkové příjmy 974,8 miliardy, celkové výdaje 1,167 bilionu). Samotné záporné saldo tedy činilo 192 miliard, což je nárůst na více jak pětinásobek schváleného rámce. Jen si to číslo prohlédněte v celé jeho kráse: 229.000.000.000 Kč! Kde se stala chyba? Velmi zjednodušeně řečeno: kombinace domácího politického diletantství s dopady světové ekonomické krize.
Žel, s rozpočtem na rok 2010 je to obdobné, respektive ještě horší. Paradoxně přesto, že se jeho odsouhlasený schodek pohybuje pod hranicí toho loňského, na částce 163 miliard korun. Nejde totiž o "už pouhých" 163 miliard, jak by se snad mohlo podle sestupného hodnotového trendu zdát. A nejde ani o takzvané Janotovy úsporné rozpočtové balíčky, které měly zmordovaným státním financím alespoň trochu povolit oprátku, jež ovšem oranžovo-rudá hlasovací mašinérie ve sněmovně potopila. Motáme se totiž v kruhu. Zatímco ekonomická krize snad pozvolna odeznívá, diletanti nám vládnou dál. Úpravy z dílny ministerstva financí byly jistě minimálně částečně smysluplné, byť třeba zvyšování daní s negativními dopady na růst nezaměstnanosti a nižší HDP není zrovna instrument libý mé první signální soustavě, jejich případný celkový efekt by se ale každopádně dal přirovnat k výsledku pokusu námořníka ucpat špuntem od rumu lodní bok proražený dělovou koulí. Jinými slovy, ze strany středo- a pravicových exponentů dočasné vládní sestavy se jednalo o zástupnou hru, která měla odvést pozornost od samotné podstaty problému – a sice že předkládaný rozpočet je z podstaty špatný, že už ve své základní verzi mohl být mnohem lepší, a především: že to není v žádném případě poprvé, co vláda sněmovně předkládá takto nekvalitní návrh z dílny dřívějšího úředníka a dnešního šéfa ministerstva financí Eduarda Janoty. Jenže co v minulých obdobích určité ekonomické konjunkce a prosperity vypadalo zanedbatelně, respektive tak, že si to snad i můžeme dovolit, bije v době krize nejen palčivě do očí, ale především strhává nás všechny více a více ke dnu. A přesně toto optikou je nutné nahlížet i Janotovo sveřepé setrvávání ve funkci dočasného šéfa státní kasy: kdyby býval odešel v okamžiku, kdy mu socialisté zbořili prapůvodní rozpočtový koncept se zhruba polovičním dluhem, odkryl by vlastní falešné karty a nádavkem ještě pozotvíral skříně se všemi kostlivci. Smutná pravda totiž zní: jedna kapsa prázdná, druhá vysypaná, v kase proškrábané dno.
Proto skutečně dodnes nechápu, jak mohl prezident republiky, profesor ekonomie Václav Klaus, takto v jádru chybný návrh rozpočtu předminulý týden odsouhlasit. Vždyť jaký dává smysl, že zákon před vlastním podpisem kompletně zkritizovat, když měl pravomoc jej zcela odmítnout a vrátit k přepracování? K čemu nám je a hlavně bude jeho alibisticky pilátské umytí si vlastních rukou, když nezabránil dalšímu ekonomickému a sociálnímu propadu naší země. Za právě uplynulý rok zaplatil stát jen na úrocích ze svého vlastního dluhu 53,1 miliardy korun, což bylo o 8,3 miliardy více než v roce 2008. Je snad za tím vším jeho sobecky urputná snaha definitivně porobit současné vedení ODS, jejíhož čestného předsednictví se před rokem tak ostentativně vzdal, nechat Paroubkovy socialisty historicky se znemožnit přímo ve Strakově akademii a po skončení vlastního druhého prezidentského mandátu vyvést toho času totálně zdecimovanou pravici (i zemi) zpět na výsluní? Tomu se mi zatím nechce příliš věřit.
fk

Dám si další kafe
a sleduju
jak duše pozvolna opouští tělo
Rozvážně
Rozvláčně
S absolutním komfortem
a grácií
Zbytnělá a ztrhaná skořápka bez energie
nesmí brzdit vyšší formu
Maximum vůle a svědomí
Sex a chlast
mě ženou do náruče můz
a euforie
Kofein

Sníh vítr a déšť
bubnují vzdorně na sklo
jaro nechtějí