(21-07-10) Pozornější z vás si možná všimli, že jsem se od letošního jara stal novým vydavatelem magazínu Rockshock, fungujícím na internetové adrese www.irockshock.net. A právě příprava a následná realizace nové koncepce časopisu byla i příčinou mizerné aktualizace těchto stránek v posledních týdnech, za což se všem svým pravidelným čtenářům velice omlouvám. Ve "funkci" jsem vystřídal původního otce-zakladatele, zpěváka, muzikanta, textaře a v neposlední řadě také podnikatele Aleše Brichtu, čímž mi k dosavadním šéfredaktorským a art-directorským povinnostem přibyly i starosti podnikatelské a obchodní. Po pravdě řečeno, je to zatím velký a holý boj o přežití, svého druhu charita, kterou bych nebyl schopen ustát bez produkční a finanční podpory (o morální, či chcete-li duševní ani nemluvě) mé manželky Jany. S tím vším jsem ovšem od samého začátku počítal. Nepřicházel jsem do nového prostředí, dobře jsem věděl, jak se v téhle branži věci mají, takže v principu nejsem ničím překvapen. Pár drobností, které mi hlava nebere, se ovšem za těch několik málo měsíců pochopitelně stačily vyskytnout a přihodit.
Překvapivě víceméně hladká byla komunikace a vůbec jednání s úřady. Možná i proto, že se schylovalo k veledůležitým sněmovním volbám a tak nikdo nechtěl být tím špatný. A to tím spíše, že z podstaty věci od samého začátku věděl, že jedná s novinářem. Své dosavadní zkušenosti s byrokracií bych shrnul do následujícího poznatku: dokud nemáte nějaké (jejich) vyjádření písemně, nepřikládejte mu valnou váhu, názor referenta nerovná se úřední stanovisko; jinými slovy, co klotový rukáv, to nějaká představa, jakmile ji ale má stvrdit razítkem, radši se ještě zeptá svého nadřízeného, který – tlačen zodpovědností vlastní funkce – pro jistotu nahlédne do příslušného zákona či vyhlášky a koná v přiléhavém souladu s tam uvedeným a tedy vámi očekávaným. Pokud se ovšem spokojíte s obecným, neorazítkovaným tvrzením, v nejhorším případě informací sdělenou po telefonu, máte na budoucí trable jisto jistě zaděláno. Nejmenší problémy pochopitelně dělají soukromé subjekty typu zdravotní pojišťovny, největší obstrukce naopak státní sociální odbory.
Že v hudebním průmyslu momentálně nejsou peníze na klasickou komerční inzerci jinde než v mainstreamových masmédiích, jsem věděl a proto byl od začátku smířený s variantou barterové spolupráce a omezeným přísunem různých volných vstupenek a recenzních materiálů z těchto zdrojů – a hledáním finančních vstupů jinde. Jenže pro většinu potenciálních investorů či inzerentů vně branže jsme nezajímaví, protože míříme na, z jejich pohledu, špatnou, obchodně nezajímavou cílovou skupinu: fanoušky rockové a metalové hudby, tedy (speciálně v posledních letech) apriori nekomerční subkulturu. I s tímto faktorem se ale dá určitým způsobem vyrovnat, pokud na to jste připraveni. Alespoň prozatím si to myslím.
Nejzásadnějším nemilým překvapením posledních měsíců pro mě ale každopádně byly a jsou reakce samotných (pohříchu mnoha) interpretů a skupin, jejichž myšlenkové pochody na téma self-promotion by se daly shrnout do tvrzení, které jsem si před nedávnem vyslechl od nejmenovaného člena jedné, nutno podotknout že nepříliš známé lokální formace: "Vy ten časopis přece neděláte pro nás, ale po naše fanoušky". Aneb, proč bychom si u vás měli platit reklamu (byť za dramaticky zvýhodněné ceny oproti standardním komerčním inzerentům – tzv. sleva pro výkonné umělce), když o nás přece stejně musíte napsat, protože naši fanoušci si to od vás žádají! Smutný fakt, že v případě, kdy z naší autorské činnosti nemáme vůbec žádný zisk, píšeme opravdu jen a pouze o tom, co nás baví a zajímá – respektive i naopak, pokud budeme z jakýchkoliv důvodů psát pouze o těch, kteří si za to zaplatí, oni to nebudou a nikdo se tedy o jejich aktivitách nedozví – nehodlají akceptovat, natož pochopit. A to není všechno, říkají také: proč bychom měli své fanoušky upozorňovat na články, které o nás případně napíšete (o různých hlasováních ve čtenářských anketách ve vlastní prospěch ani nemluvě), tím bychom vám přece dělali reklamu zadarmo – ne, ne, za to budeme něco chtít! Nebo: napsali jste o nás článek, tak my si ho pěkně celý (tedy pochopitelně kromě jména autora) zkopírujeme na náš vlastní web, protože je to přece článek o nás, tak proč bychom měli uvádět pouze odkaz na jeho originál na nějakém časopisovém serveru, tím bychom mu přece dělali reklamu zadarmo... A tak dále, a tak podobně, často dokonce ještě šíleněji.
Kapitolou samou pro sebe jsou pak v jistém ohledu i někteří naši čtenáři – výherci námi vyhlašovaných čtenářských soutěží. Za odměnu správné odpovědi v podobě volné vstupenky, nové desky či jiného podobného dárku často v hodnotě několika tisícikorun, nám poděkuje sotva každý desátý! Přitom by stačila jedna jediná věta jako odpověď na náš gratulační email. Až si občas říkám, proč právě tohle vlastně děláme, jestli bychom naši energii neměli radši napřít někam jinam.
Ale nechci si stěžovat, to rozhodně ne. Dělám Rockshock proto, že mě muzika baví, že je to můj život – a nikoliv z donucení, natož pro peníze. Kdybych nechtěl, nevěnuji mu každičkou volnou chvíli. Stále ještě totiž věřím, že je dost těch, kteří si uvědomují, že nic není zadarmo, samo se nic neudělá a že pověstnému štěstíčku je prostě potřeba jít alespoň trošku naproti. Ostatně, moje extrémní pracovní vytížení a novými příspěvky přetékající server našeho magazínu jsou toho jasným důkazem. Velmi rád totiž pomáhám těm, u nichž mát jistotu, že o to stojí, že si toho váží. Jak říkal A. S. LaVey, nemá smysl plýtvat dobrem na nevděčníky. Parta nadšených a šikovných lidí, kteří se mnou za barvy Rockshocku průběžně bojují, mě každopádně ve smysluplnosti našeho počínání utvrzuje. A to není málo!
Že má smysl bojovat nám konec konců ukázaly i nedávné sněmovní volby – zatím to vypadá, že nebudeme muset emigrovat! Ale o tom zase někdy příště…
fk

> Archiv sloupků